Spor Petra Pavla s Petrem Macinkou není především sporem o koordinaci zahraniční politiky. Jde o to, zda český národní zájem může být jiný než zájem našich spojenců.

Během pouhých dvou dnů promluvili k českým velvyslancům ministr zahraničí Petr Macinka a prezident Petr Pavel. Pavel následně kritizoval představu, že by Česká republika mohla mít dvě zahraniční politiky, a zdůraznil, že „musíme vědět, kam chceme patřit“. Macinka den předtím vysvětloval něco poněkud jiného: český zájem se nemusí krýt ani se zájmem blízkého spojence a takový rozdíl podle něj není poruchou spojenectví, nýbrž „normálním stavem mezinárodní politiky“.

Právě tady podle mého názoru začíná skutečná dvoukolejnost české zahraniční politiky. Nejde v první řadě o dvě instituce nebo nedostatečnou koordinaci. Jde o dvě odlišné představy, jak má být český národní zájem určován.

V Pavlově veřejné argumentaci se český a společný spojenecký zájem do značné míry překrývají. Česká republika patří k určitému hodnotovému, evropskému a bezpečnostnímu společenství. Jeho soudržnost, důvěryhodnost a schopnost společně jednat jsou proto samy významnou součástí českého zájmu. Podobně uvažovala Fialova vláda. Podpora Ukrajiny pro Fialovu vládu nebyla jen pomocí napadenému státu. Ukrajina podle Fialy bojovala současně za bezpečnost Evropy a demokratické uspořádání světa. Ukrajinský zájem, zájem demokratického Západu, evropský bezpečnostní zájem a český zájem se tak v politické argumentaci do značné míry spojovaly do jednoho celku.

Takový přístup má svou logiku. Společné hodnoty mohou mezi spojenci do určité míry překlenovat rozdíly jejich konkrétních zájmů. Sdílená identita vytváří důvěru, solidaritu a ochotu nést náklady také ve prospěch ostatních členů společenství. Bez této schopnosti by dlouhodobá spojenectví fungovala jen obtížně.

Z toho však neplyne totožnost národních zájmů. Hodnoty mohou vytvářet solidaritu. Nemohou dokázat totožnost zájmů.

Dva demokratické státy mohou být členy stejné aliance, sdílet většinu základních politických představ a přesto mít v konkrétní otázce rozdílné ekonomické, bezpečnostní nebo geopolitické zájmy. Právě zde se Pavel s Macinkou rozcházejí. Macinka neříká pouze to, že Česká republika má mít vlastní názory. Tvrdí něco silnějšího: spojenectví neruší samostatnost národních zájmů. Konkrétní český zájem se může lišit i od zájmu blízkého spojence, aniž by tím spojenectví přestalo dávat smysl. Česká diplomacie se proto podle něj má na svět dívat „primárně českýma očima“.

Tím se okamžitě otevírá obtížnější otázka: co je vlastně českým národním zájmem?

Česká republika je v tomto ohledu v poměrně specifické situaci. Základní evropské uspořádání nám vyhovuje. Nemáme územní požadavky vůči sousedům, zásadní mezistátní spor ani významnou geopolitickou ambici, jejíž naplnění by vyžadovalo změnu současných poměrů. Neexistuje žádný významný problém české zahraniční politiky, od jehož řešení bychom mohli realisticky očekávat, že nám válka pomůže.

Z toho plyne i základní český zahraničněpolitický zájem. Česká republika potřebuje takové evropské uspořádání, které dokáže rozdílné a někdy protichůdné národní zájmy udržovat pod prahem války. Ne proto, že by mír byl abstraktní hodnotou nadřazenou všemu ostatnímu, ale proto, že Česká republika dnes nemá zásadní problém, který by mohla konfliktem vyřešit, zatímco z rozpadu evropské stability může mnoho ztratit.

Velký evropský konflikt proto pro Českou republiku v souhrnu znamená především ztrátu. Poškozuje obchod, investice, bezpečnost, energetiku i stabilitu prostoru, na němž česká prosperita závisí. Nemáme přitom zjevný geopolitický zisk, kterým bychom tyto náklady mohli vyvážit.

To ovšem nemusí platit pro jiné státy. Některé mají neuspokojené geopolitické ambice, nevyřešené bezpečnostní problémy, historické spory nebo politické síly usilující o změnu jejich mezinárodního postavení. Pokud očekávají, že změna poměrů jejich situaci zlepší, může pro ně konflikt za určitých okolností představovat nejen riziko, ale také nástroj změny.

Konkrétní postavení státu tak vytváří určité zájmy a omezení, neurčuje však jedinou možnou politiku. Co bude označeno za národní zájem, je zároveň výsledkem politického sporu o interpretaci této situace.

Dobře je to vidět na Ukrajině. O jejím geopolitickém směřování se uvnitř země dlouhodobě vedl skutečný politický spor. Neexistovala jediná všeobecně přijímaná představa o tom, zda má být Ukrajina geopoliticky neutrálnější, nebo se stále těsněji přibližovat západním strukturám. Po roce 2014, také v důsledku ruské anexe Krymu a války na Donbase, stále výrazněji převládla druhá koncepce a nakonec se stala oficiální politikou státu.

Není proto přesné říkat jednoduše, že „ukrajinským národním zájmem“ vždy bylo určité geopolitické uspořádání. Na Ukrajině zvítězila politická koncepce, která určitou změnu geopolitického postavení země začala chápat jako její národní zájem. Česká situace je jiná. U nás dnes neexistuje srovnatelně zásadní politický konflikt o hranice nebo základní geopolitické ukotvení státu.

Proto není samozřejmé, že český zájem musí být totožný se zájmem Ukrajiny nebo kteréhokoli našeho spojence. Každá země vychází z jiné geografie, jiných bezpečnostních problémů, jiné historie i jiné domácí politiky.

Společný hodnotový jazyk přitom může rozdíly zájmů zakrýt. Zájem některých členů společenství se pak může začít prezentovat jako společný zájem všech. Macinkova otázka proto zní: Je konkrétní cíl našeho spojence skutečně také českým zájmem?

Právě podle tohoto kritéria je pak třeba posuzovat i konkrétní zahraničněpolitické cíle. Nestačí se ptát, zda odpovídají společným hodnotám nebo zda je podporují naši spojenci. Je třeba zkoumat, zda přispívají k takovému systému vztahů, který je z českého hlediska dlouhodobě stabilní.

Stabilní mezinárodní systém není ten, v němž všichni sdílejí stejné hodnoty nebo stejnou představu správného světového řádu. Je to systém, v němž významní aktéři považují zachování míru za výhodnější než pokus změnit své postavení válkou.

Právě z tohoto hlediska je třeba hodnotit také Ukrajinu. Rusko nese odpovědnost za rozhodnutí zahájit invazi. Určení odpovědnosti však neodpovídá na jinou otázku: jak evropské bezpečnostní uspořádání dospělo do stavu, kdy jedna z jeho největších mocností začala považovat rozsáhlou válku za přijatelnou strategickou možnost?

Určení viníka nemůže nahradit analýzu příčin.

Rusko má stejně jako jiné velmoci zájem na tom, aby jeho bezprostřední okolí nebylo vůči němu nepřátelské. Z toho samozřejmě neplyne právo napadat sousedy ani jim určovat zahraniční politiku. Plyne z toho však něco pro konstrukci stabilního mezinárodního systému: musí počítat jak s tímto ruským zájmem, tak se zájmy zemí, které se naopak obávají Ruska. Pokud mezinárodní uspořádání bere vážně pouze zájmy jedné strany tohoto konfliktu, nemusí být stabilní, i kdyby je dokázalo velmi přesvědčivě obhájit jazykem hodnot a pravidel.

Právě tady je Macinkův projev pozoruhodný. Ukrajinskou otázku sice podrobně neanalyzuje a potvrzuje standardní český postoj k ruské invazi. Současně však říká, že „válka není PR program“ a úkolem odpovědné politiky je vytvářet podmínky pro bezpečný a udržitelný mír.

Možná právě zde naráží analytická koncepce ministra zahraničí na omezení diplomacie. Macinka může vysvětlit obecný princip, podle kterého se český zájem nemusí shodovat se zájmem spojence. Mnohem obtížněji už může během probíhající války veřejně rozebírat, které konkrétní cíle našich spojenců na Ukrajině českým zájmem jsou a které už být nemusejí. Veřejná debata takové omezení nemá.

A zde se vracíme k Pavlově kritice dvoukolejnosti české zahraniční politiky. Prezident má pravdu v jednom: stát těžko může dlouhodobě navenek vystupovat dvěma zcela rozdílnými způsoby. Jenže požadavek jednoty sám spor neřeší. Nejdříve je třeba rozhodnout, co má být obsahem oné jediné zahraniční politiky.

Právě z tohoto rozdílu vznikají dvě koleje české zahraniční politiky. Nejde především o špatnou koordinaci Hradu a Černínského paláce, ale o spor o samotnou povahu národního zájmu. Pavel a před ním Fiala mají sklon chápat společný zájem západního společenství současně jako zájem český. Macinka naopak výslovně připouští jejich rozdílnost.

Jakmile tuto rozdílnost připustíme, musíme se ptát, co z konkrétního postavení České republiky skutečně plyne. Pro zemi, které současné evropské uspořádání v zásadě vyhovuje, je prvořadým zájmem právě takové uspořádání, které dokáže rozdílné národní zájmy udržet pod prahem války.