Občanská demokratická strana si připomíná své dvacáté narozeniny s plnou parádou. Má k tomu jeden dobrý důvod: po celou dobu existence zůstala dominantní silou české pravice. Největší zásluhu na tom má Václav Klaus, který v roce 1990 včas vycítil, že klima ve společnosti nahrává ustavení standardní politické strany, která bude vnitřně semknutá a vyvaruje se rozmíšek a upachtěných kompromisů, které tou dobou ovládaly porevoluční Občanské fórum.

Opřel se o síť ambiciózních regionálních manažerů OF, o pragmatiky a technokraty se silným tahem na branku a navrch přidal své charisma, jež se vyplatilo už při propagování ekonomické transformace.

Není náhodou, že s Klausovým odchodem nejprve z vedení strany, pak na Pražský hrad a nakonec z celé ODS, přibyly občanským demokratům vrásky na čelech. Zkoušejí hledat jak optimálního lídra, výrazného a konzervativně zakotveného zároveň, tak uvěřitelný program, který by oslovil voliče odprava až do politického středu. Dusno, které by se při nedávné oslavě na Žofíně dalo po projevech Mirka Topolánka a Václava Klause krájet, naznačilo, že stále existují rozdílné koncepce dalšího vývoje ODS, přičemž redukovat je pouze na střet kmotrů a poctivců by bylo příliš zjednodušené.

Ve vřavě kolem občanských demokratů ale zapadly nedožité dvacáté narozeniny druhého subjektu, jenž se vyloupl z Občanského fóra. Bylo jím Občanské hnutí. Jeho představitelé nápadu na rozdělení OF dlouho vzdorovali. Když ale únorová republiková rada Občanského fóra definitivně stvrdila jeho přechod ve dvě následnická uskupení, sešel se 14. března 1991 ustavující sněm Občanského hnutí, a to pak 27. dubna oficiálně zahájilo svoji činnost.

Od počátku bylo Občanské hnutí považováno za reprezentanta středových, liberálních názorů. Své místo ale v něm našli také lidé s pravicovými i levicovými vizemi, jimž se příliš nechtělo do chomoutu politického stranictví. Ve svých rukou hnutí drželo celou řadu trumfů. Humanistický program, pověst pokračovatelů předlistopadového disentu i opatrné sympatie prezidenta Václava Havla. V neposlední řadě pak populární osobnosti typu Jiřího Dienstbiera, Dagmar Burešové, Josefa Vavrouška, Petra Millera nebo Pavla Rychetského. OH bylo silněji než další formace zastoupeno ve federální i české vládě, té dokonce předsedal člen hnutí Petr Pithart. Za Občanským hnutím byla viditelná práce na transformaci právního řádu, česko-slovenských vztahů, mezinárodních kontaktů Československa, ale i tuzemského hospodářství. Zatímco ODS sázela na privatizaci českou cestou a prostřednictvím kuponů, ministři za OH například zaštítili úspěšnou privatizaci mladoboleslavské Škodovky do rukou německého koncernu Volkswagen.

Tím více překvapilo, když ve volbách v červnu 1992 zůstalo Občanské hnutí pod pětiprocentní hranicí potřebnou pro vstup do parlamentu. O rok později se transformovalo v řádnou politickou stranu s názvem Svobodní demokraté, po dalších dvou letech došlo k jejímu sloučení s Liberální stranou národně sociální. Občanské hnutí zmizelo z politického spektra rychleji, než by kdokoli čekal. Doplatilo na opovrhování marketingem i přehnanou ležérnost řady svých lídrů. Nepomohla mu ani sílící polarizace společnosti. Nůžky mezi sympatizanty pravice a levice se rychle rozevíraly a o umírněné liberály nikdo příliš nestál. Výmluvné bylo také selhání snah Občanského hnutí o zachování společného státu Čechů a Slováků.

Jakkoli se ale za Občanským hnutím slehla země, jeho výrazné osobnosti zůstaly ve světle reflektorů dodnes. Ať už jako lidé úspěšní ve svých oborech (jmenujme například advokáta Tomáše Sokola, ústavního soudce Pavla Rychetského, lékaře Martina Bojara či filozofa Jana Sokola), nebo jako politici rozptýlení doslova napříč spektrem. V řadách zelených najdeme Martina Bursíka, v KDU-ČSL Petra Pitharta, v ODS Jaroslava Kuberu. Nejsilnější výsadek Občanského hnutí se uchytil v sociální demokracii. Také někdejší předseda OH Jiří Dienstbier uzavřel svoji politickou a životní pouť coby senátor za ČSSD a jeho syn je vycházející hvězdou této strany s potenciálem oslovit širší spektrum voličů než jen fanoušky tradiční levice.

Příběh dělení Občanského fóra je dokladem nezralosti, odhodlanosti, ale též tápaní politiky v čerstvě obnovené demokracii a zůstává za ním spousta otázek, na něž těžko hledat odpovědi. Ty stěžejní se týkají podoby politiky, pokud by z jejích nejvyšších pater Občanské hnutí nezmizelo. Byla by méně konfrontační? Podařilo by se zabránit pověstnému útěku ekonomů před právníky? Byl by kladen větší důraz na pravidla, potažmo institucionální rámec liberálně demokratické společnosti? Dokázalo by se předejít krizi, po níž v roce 1997 padla druhá Klausova vláda a nastalo období dlouhé nestability?

Možné je ale rovněž to, že bychom se dětským nemocem i zásadním kolapsům zdejší politiky stejně nevyhnuli. Jen bychom k nim třeba přistupovali jinak – s nadhledem a kritickou reflexí. Mávnout rukou lze nad ledasčím. Ovšem dnešní stav, kdy je možné učinit z politické strany součást firemního holdingu, pozvednout ji do sněmovny pod laciným sloganem boje s dinosaury a jejím prostřednictvím systematicky dostávat veřejnou správu do područí soukromého byznysu, má hluboké a tuhé kořeny sahající až do dávného počátku devadesátých let.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6