Reformovat strany s delší než stoletou historií je ďábelsky namáhavé. Z řady výstupů víkendového sjezdu ČSSD je cítit tendence zachovávat status quo. Jiří Paroubek snadno prosadil své kandidáty na místopředsednické posty, ovšem mnohem obtížněji přesvědčoval o potřebě sociální demokracii modernizovat dovnitř i navenek. Však mu také někteří opáčili obavou, zda by změny a všemožné posuny „do středu“ nevylekaly „tradiční levicové voliče“.

Střední partajní funkcionáři navíc neprokázali příliš velký zájem o přímou volbu předsedů okresů a krajů, o posílení feminizace a o zřízení nového vlivného orgánu – Stálé konference.

Přesto vypadá ČSSD po brněnském rokování jinak a lépe. Jako první tuzemský politický subjekt zavádí jednak výběr předsedy všemi členy, jednak obecný institut vnitrostranických referend. V těchto bodech předhání svou moderností a pružností dokonce i zelené. Stejně tak schválená „presumpce viny“ představuje poselství, že v potírání vlastních darebáků bude ČSSD důslednější než Topolánkova koalice.

Zvolení Martina Starce šéfem stranických kontrolorů a šedesát procent hlasů pro předsedu Paroubka napovídá, že sociální demokracie bude sotva moci být dále označována za nástroj umanutého diktátora. Muž, který jí pomohl dodat před sněmovními volbami tolik chybějící sebevědomí, je zcela logicky přísněji hodnocen ve chvílích opozičního poklidu. Zřetelněji vyniknou jeho nedostatky a snáze se najdou kritici.

Delegáti si museli počkat až na nominační projev Petra Hulinského před hlasováním o Paroubkových zástupcích, aby seznali, že může být ještě hůře. Paroubek v tomto srovnání působí jako záruka jisté politické strategie a mravenčí pracovitosti. Až se sociální demokraté shromáždí příště, třeba jim též bude méně („nemoderním“ slovníkem a dikcí) kázat a pozorněji naslouchat. A členská základna snad tím spíš ocení, že existuje lídr, kterému nevadí, že nahoře fouká, a je ochoten za ně dnes a denně nasazovat svůj krk.

Modernizace byla v Brně skloňována ostošest. Jedni řečníci používali frází, druzí vtipných metafor. Nejzajímavější byly příspěvky žádající, aby nešlo o samoúčelnou perestrojku, nýbrž o prostředek k proměňování naší společnosti. Z tohoto pohledu je sympatickým příslibem hledání Klausova soupeře v bitvě o Pražský hrad a ostré oponování prezidentovým klimatickým bludům, vládnímu euroskepticismu a proamerickému raketovému nadšení ODS. Většina těchto postojů ČSSD je známa již déle. Leč teprve nyní obdržely definitivní pečeť a stávají se srozumitelným vodítkem občanům při volebních kláních.

Sociální demokracii v nadcházejícím období čekají vážné zkoušky: v podobě krajských a senátních voleb a při získávání spojenců pro parlamentní souboje nad mírou sociálnosti, ekologičnosti a evropskosti České republiky. Staronové špičky ČSSD by tudíž měly rychle zamířit jak za komunálními i celostátními autoritami, tak za zelenými a lidoveckými poslanci a senátory, aby bylo možné přetavit zaznamenaný „mírný pokrok v mezích zákona“ v efektivní praktickou politiku. Protože skutky jsou víc než slova a veřejnost - podle zevrubných průzkumů, které si Lidový dům zadal u sociologů - předpokládá, že dynamičtější a šmrncovnější ČSSD pomůže účinněji stavět hráz proti valící se modré vlně.

v upravené podobě vyšlo 27.2. v Právu

ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD