Lidový dům má již jenom pár dní do konce... Ne, nemylte se, neprorokuji konečný skon skomírající strany, byť by si ho mohl někdo dokonce přát. Takového zklamu, myslím kvapem se blížící závěr interního referenda ČSSD o její (ne)angažovanosti v dalším kabinetu. V nové vládě pod Babišovým pádným žezlem.

(Partajní) hlasování je obvykle věcí ošidnou; intrikáni vědí, že nesejde na tom, jak se odhlasuje, ale jak se spočítá. Ať budou výsledky uren sociální demokracie jakékoli, nadcházející skrutinium je z množiny mimořádně riskantních. Dalece přesahujících hranice jediné politické organizace.

Česká republika nemá zákon o obecném referendu, leč o jejím vývoji významně rozhodne rozhádaná členská základna stěží devatenácti tisíc duší. A to jsou zajisté započítány i duše mrtvé či formální, co se vůbec nikdy neangažují. Ani když jejich strana tančí nad svým preferenčním hrobem. Třináct procent z ojedinělého výzkumu veřejného mínění totiž propadliště dějin nezakryje.

Česká strana sociálně demokratická je obtížena strastmi všeho druhu: krom malé obliby u veřejnosti má problémy ideové, osobnostní i finanční. Rostou stresy až k onomu „mírně nepříčetnému jednání ČSSD“, kterak chování tzv. demokratické levice trefně pojmenoval jistý „oranžový“ činovník.

Když do lodi teče, padají z lidí lidské masky. Kdo byl u koryta, ač vlastní tupostí a bezkrevností přispěl k pádu partaje, chce u koryta zůstat. Agresivně i drze horuje za morálku, slušnost, veřejný prostor bez Babiše. Třebas by se předtím peklu upsal, jen aby koalice s Babišem fungovala. Koho tehdy ke korytu naopak nepustili, udělá vše, aby se nově odškodnil. Při agitaci za Strakovku se tudíž nepředře, jelikož mu referendum, „vůle lidu“ („vox populi, vox Dei“) dělá alibi. Stačí přece naznačit – řekněme nově nalezenou „osobní chemií“ s bezohledným polistopadovým zbohatlíkem…

Jestli zvítězí prognózy, že majorita „socanů“ zvolí cestu „Velikého Andreje s důvěrou“, přispěje Česko k upevnění specifik středoevropské politické kultury. V něčem odkazující do meziválečné epochy.

Zůstaneme-li však v otčině, stojí sociáldemokraté na křižovatce, jíž dala vzniknout stereotypnost uvažování nenasytných partajních partiček. ČSSD s ODS se kdysi tvářily, že si na věčnost a nikdy jinak rozporcují koláč politického pole. Leč byl to omyl, podcenily drtivý dopad své arogance na elektorát. Jejich „mlaskání“ znělo tak hlasitě, až jim postupně dezertovalo voličstvo. Rozprostřelo se do fragmentovaného stranického systému, jemuž sekundoval nástup protestní volby Miloše Zemana či ANO 2011.

Spolupráce s dravým hnutím přispěla k rozdrolení českého sociáldemokratického proudu. Teď má být kupodivu jeho tmelem. Pokud k tomu neexistuje nějaká geniální strategie, nezbývá možná Lidovému domu ani čas.

Text je obdobou článku zveřejněného Reflexem.cz