Ještě před týdnem se tato možnost nezdála příliš pravděpodobnou, ale od středy či čtvrtka se najednou v naší politice nemluví o ničem jiném než o „duhové koalici“. Stává se předmětem bonmotů (Miloš Zeman: „Ještě jsem neviděl duhu, ve které by byla černá“) i vážných úvah, přičemž hlavní spor byl - ještě před tím, než Jiří Paroubek práskl dveřmi a odjel na dovolenou - o tom, zda v naší duze bude obsažena i sytě rudá. Možná by bylo užitečné obrátit se do historie a zjistit, jak se našim duhovým koalicím dařilo se stranami z okraje politického spektra a jak bez nich. V našich moderních dějinách jsme tenhle experiment zažili dvakrát, jednu koalici pouze mezi hlavními politickými stranami a jednu obohacenou i o stranu okrajovou, shodou okolností právě komunistickou. První případ nastal po volbách roku 1935, druhý pak po roce 1945, když se ustavovala Národní fronta. Jaké poučení nám oba mnohobarevné pokusy přináší?

V pětatřicátém se stejně jako letos sestavovala vláda po řádných parlamentních volbách. V nich získala překvapivě nejvíce hlasů SdP vedená Konrádem Henleinem, ale díky tehdejšímu systému přepočtu hlasů na mandáty nakonec získali o jedno poslanecké křeslo více agrárníci, za první republiky tradičně nejsilnější strana (takhle vypadají volby se dvěma vítězi - ne jako ty letošní, pane Paroubku). Díky tomu byl pověřen sestavením vlády slovenský agrárník Milan Hodža. Když se díváte na složení tehdejšího Národního shromáždění, zjistíte, že nabízelo poměrně široké spektrum možných koalic, neboť zde bylo zastoupeno celkem 14 stran nejrůznějšího ražení, od etablovaných stran tzv. pětky (kromě Národních demokratů, kteří nečekaně zůstali před branami parlamentu) až po Gajdovu Národní obec fašistickou. Hodža tedy vskutku měl z čeho vybírat. Jistě by se mu velmi snadno vyjednávalo s Henleinem, Tisem nebo Gajdou, pro které by už účast ve vládě byla velkým úspěchem. Navíc Henlein by jeho koalici přinesl plných 44 parlamentních křesel a jako adresát největšího počtu hlasů měl i jisté morální právo se na vládě podílet. Ale Hodža se rozhodl pro koalici všech hlavních stran a tyto podivíny (včetně dryáčnických komunistů, jejichž předseda a pozdější první dělnický prezident se v té době schovával v SSSR před trestním stíháním za naprosté znevážení volby prezidenta v předchozím roce) poslal do opozice.

Pro všechny, které pobuřuje srovnání současných Filipových komunistů s henleinovci, bych rád podotknul, že Henleinovci v roce 1935 nebyli zdaleka považováni za tak nebezpečné jako tři roky poté. Tehdy ještě nikdo netušil, že se jednou objeví Karlovarský program, že Konrád Henlein naváže důvěrné styky s Hitlerem a jeho strana se stane Hitlerovou pátou kolonou. Byl považován za poněkud radikálnějšího, ale takových bylo tehdy mnohem víc (Gajda, ľuďáci, již zmínění komunisté) a Henlein z nich měl rejstřík relativně nejčistší.

V roce 1945 se vyjednávalo o poválečném uspořádání a vznikla tzv. Národní fronta, pozoruhodný experiment, který ve své původní podobě totálně zkrachoval v rekordním čase necelých tří let a poté čtyřicet let přežíval ve značně modifikované verzi. Pomiňme teď dostatečně známý fakt, že se do ní zapojily jen některé politické strany, zatímco ostatním byl naoktrojován zánik. Pro naše úvahy je podstatné, že tehdy vznikla koalice napřič celým povoleným politickým spektrem a ve vládě tak seděli všichni od slovenských demokratů přes lidovce, národní socialisty a sociální demokraty až po komunisty a jejich satelity („nestranický“ ministr obrany Ludvík Svoboda nebo premiér Zdeněk Fierlinger, oficiálně tehdy ještě sociální demokrat). Tato koalice byla poté obnovena po volbách v dubnu 1946, neboť pravidla fungování Národní fronty neumožnila koalici nekomunistických stran, ačkoliv podle volebních výsledků tato možnost existovala.

Na první pohled by se zdálo, že oba tyto všebarevné experimenty skončily stejně - po třech letech naprostou katastrofou. Ve skutečnosti však smutné konce obou duhových koalic srovnávat nelze. První fungovala do posledního okamžiku bezchybně a podařilo se jí i ve skutečně nelehkých dobách, proti kterým jsou ty naše pohodovým škádlením, udržet bezproblémově fungující státní aparát a zároveň se i v této situaci vyhnout všem nevynuceným excesům. Koalice zůstala pevná a jednotná a až do Mnichova (respektive do vládní demise týden před Mnichovem) se neobjevily žádné zásadnější rozpory mezi stranami, které se na ní podílely. Lze předpokládat, že nebýt vnějších okolností, koalice by bez problémů existovala dál až do řádných voleb a zařadila by se v rámci první republiky k těm nejúspěšnějším.

A co druhé spektrum, tentokrát skutečně v rámci možností (tzn. Národní fronty) všebarevné? Nevím, zda se tu mám zdlouhavě rozepisovat o všech peripetiích, které tuto koalici postihly. Myslím, že jsou dostatečně známé. V koalici se objevilo mnoho sporů, které místy zcela znemožňovaly řádnou správu země, a některé z nich, například spor ohledně přijetí Marshallova plánu, nakonec skončily mezinárodní ostudou. Mezi koaličními partnery jsme dokonce byli svědky akcí vyloženě teroristického charakteru. Kromě toho tato vláda napříč kompletním politickým spektrem přinesla další významnou věc- nejlepší volební výsledek, jakého kdy ve světě dosáhla komunistická strana - přes 40%. A to po pouhém roce fungování této nejširší možné koalice. Prostě proto, že komunisté dokázali populisticky shodit veškeré problémy na ostatní a sami si přivlastnit všechny úspěchy. Také dokázali velmi obratně zneužívat informací, ke kterým měli přístup, proti svým koaličním partnerům. A konečně zavedli do naší politiky řadu doposud neznámých zvyklostí- například vytváření nátlaku stávkami a demonstracemi. Nic z toho nelze plně vyloučit ani dnes.

Lze namítat, že tehdejší situaci ovlivňovalo mnoho aspektů, včetně geopolitických. Tlak ze strany SSSR nepochybně hrál v tehdejší situaci velkou roli. Ale právě na tom se nejmarkantněji ukazuje rozdíl mezi oběma duhovými vládami. Ve třicátých letech byl tlak ze strany Hitlera úplně stejný. Mnoho zemí mu podlehlo a stalo se víceméně bez boje Hitlerovým vazalem - Polsko, Maďarsko, Jugoslávie. Je velmi snadné si představit, jak by to vypadalo v Československu, kdyby podlehlo také - v podstatě stejně jako později za druhé republiky, kdy pod záminkou nezbytnosti dobrých vztahů s velkým a silným sousedem docházelo k fašizaci země. Ale nic takového se až do Mnichova nestalo. Tehdejší Hodžova československá vláda Hitlerovi nepodlehla. Za velmi podobných okolností se obě široké koalice chovaly úplně jinak.

Posuďte na základě těchto historických zkušeností sami, zda se vyplatí zvát do duhové vlády i zástupce politických extrémů.