Prožít život svobodně a se svou odpovědností můžeme jen jednou

Politici devalvují právo na nástroj zákazů, omezování a nucené převýchovy občanů pod hrozbou trestu při neuposlechnutí. Mají občanům sloužit, místo toho káží o mravech a vychovávají. To tu už bylo. Pamatujete?

Tempo příkazů, jak se občané musí chovat napříč svými vlastními životy a činnostmi a jak musí zacházet se svým majetkem pro blaho všech, nabírá na obrátkách. Dospěl jsem dokonce do stavu úvah nad tím, zda neplatit poslancům a senátorům raději za to, že nebudou dělat nic. Představa, že sněmovna, senát a vláda nerozhodly nějakou dobu vůbec o ničem, totiž ve skutečnosti znamená stálost právního prostředí, které je jedním ze základních předpokladů skutečně právního státu, ale také absenci nových zákazů a příkazů.

Občan je sice v souladu s Ústavou nejvyšším suverénem, ovšem v souladu s ní také svěřuje výkon svých práv voleným zástupcům. Zdá se v této souvislosti, že nejvyšší suverén také většinově trpí jistou dávkou masochismu, když ve volbách svěřuje svá práva za koblihu či párek s pivem lidem, kteří omezují jeho vlastní život. Nemine den, abych nevycházel z úžasu nad drzostí a arogancí v přímém přenosu, s jakou k občanům poslanci, senátoři a členové vlády přistupují a potlačují přijímanými zákony právo řídit si vlastní život, práci a využití majetku a nést třeba i důsledky vlastních chybných rozhodnutí jako žádoucí zdroj poučení.

Nechci být vychován vládou. Nechci, aby vláda vychovávala za mě a mojí ženu naše děti. Odmítám, aby vláda zasahovala do toho, co smíme a proč jíst, pít, čím jezdit, co si natankovat, komu co prodat či od něho koupit a za kolik, kolik požadovat za práci a kolik za ni jinému platit, koho zaměstnat a proč, jakou zdravotní péči čerpat a jakou ne, protože by to nebylo dostatečně solidární vůči ostatním, nebo jaká opatření povinně pod sankcí každý den dělat proto, abychom snad v očích vlády neublížili sami sobě. Odmítám žít na cizí dluh, protože je to amorální, ale zároveň požaduji, abych nemusel platit náklady na život jiného, když nejsem schopen jakkoli ovlivnit to, jak a proč žije.

Přeji si svobodnou a prosperující Českou republiku. Je mi ukradené, zda žijí svobodně lidé za našimi hranicemi, protože to není můj boj, ale jejich. Já žiju s rodinou tady, v této zemi, kde jsme se narodili a kde žily generace našich rodin před námi. Nespasím planetu a nikdy jsem to nechtěl. Nejde to. Nepůjde to nikdy nikomu, i kdyby na to vytáhl všechny veřejné peníze světa, z nichž nemalá část skončí v jeho kapse, aby si on mohl užívat vlastní svobody a prosperity na zádech ostatních.

Zajištění svobody a prosperity není úlohou státu. Úlohou státu je zajistit, aby si občané mohli vlastní svobody a na základě vlastního tahu na branku i své prosperity užít na maximum, protože žijeme jenom jednou. Úlohou státu není občany vychovávat, nuceně pod sankcí převychovávat a trestat preventivně každý den, protože svým chováním neplní pokyny svých vychovatelů. Dne 23. listopadu 1989 prohlásil vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze Miroslav Štěpán před shromážděním zaměstnanců ČKD tato slova: „V žádné zemi, ani v rozvojové ani socialistické a kapitalistické neexistuje to, aby patnáctiletý děti určovaly, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít a kdo jím má být.“ Máme více než čtvrtstoletí po této události a v kontextu přijímaných výchovných norem se zdá, že je nejvyšší čas znovu připomenout: „My nejsme děti“.

Každá státní moc může už z principu občanům svobodu jen vzít, nikdy ne poskytnout. Je jen otázkou míry a mantinelů, které jí občané dají, kolik svobody si nechají sebrat. Prožít život svobodně a se svou odpovědností za sebe a za své děti můžeme totiž jen jednou. Druhou šanci mít nebudeme. Příroda nám ji nedá, na tu jsou zákazy a příkazy krátké. Ti z nás, kdo prožili část svého života za Miroslava Štěpána, nezapomněli a dokáží vnímat přes veškerý ten novodobý tlak opětovného „dobra pro všechny“ realitu. Ti prostě vědí.