Média, která věnovala obsáhlou pozornost kauze styků expremiéra Josefa Tošovského s bývalou StB, se v souvislosti s ní vesměs zdráhala přejít k jádru věci. Otázka nutnosti zpřístupnění estébáckých archivů není každopádně tou jedinou relevantní, již Tošovského kauza nastoluje.

Tak zaprvé - na rozdíl od toho, co dnes novináři tvrdí - nejde o žádné skutečné odhalení: informace o tom, že se zapletl s StB, byla zveřejněna už v roce 1998 nedlouho po Tošovského uvedení do premiérské funkce, protože se jí však média dál nezabývala, všechno zase rychle usnulo. Čeští novináři citlivě reagují na rozmary počasí a tehdejší vichry šlehaly čtenáře v protisměru: jaký že je Tošovský skvělý a nebývale populární premiér, na rozdíl od toho nedůvěryhodného Klause!

Hlavním viníkem zmíněné kauzy je nicméně Václav Havel, který si Tošovského osobně vybral za premiéra „polopolitické“ vlády, jejímž byl strůjcem. Prezident dobře věděl, že byl Tošovský prominentem bývalého režimu, byť jen v bankovním sektoru, navíc expremiér sám tvrdí, že Havla před nástupem do funkce o své minulosti podrobně informoval. Druhým z obou šéfů vlád, kteří byli za prezidentování Václava Havla ve funkci z jeho vůle, je Marián Čalfa, komunistický prominent ještě vyššího ranku. Čalfa ani Tošovský nemohli být agenty StB, poněvadž oba dva patřili ke kategorii „radostně a vesele“ (termín užitý Stanislavem Devátým) čili ke skupině lidí, kteří s StB spolupracovali víceméně automaticky nebo ji dokonce úkolovali.

Jelikož byl Havel její ústřední postavou, je na místě ptát se po charakteru samotné „něžné revoluce“, jak ji v těch letech nazýval. Havel byl velkým příznivcem všemožných tlustých čar a naopak odpůrcem lustračního zákona i přílišného pitvání se v minulosti. Že by pro to měl osobní důvody? Odpověď se ani po případném otevření archivů nejspíš už nikdy nedozvíme.

www.danes.cz