Původně jsem měl nachystanou téměř sváteční úvahu o našem polistopadovém směřování, některých našich lehce dekadentních manýrách, národních zlozvycích, u nichž se už nemůžeme věčně vymlouvat na čtyři desetiletí komunistické totality, zacyklovávajících se debatách a podobně.

Ale k věci:

Titulek mladofrontovního zpravodajského serveru iDnes mne skutečně nadzvedl: „ODS lákají mnohem víc volby, než Paroubek.“ Mohl by vůbec někoho na pravici Paroubek lákat? Co je to za banalitu, co to je za nesmysl, lze si pomyslet, ale toto by měl být začátek, nikoliv konec úvah.

Předseda ČSSD a jeho strana je disponibilní, je k mání. Střídavě nabízí a nenabízí, ale dnes již zcela zřetelněji skutečně nabízí společné vládnutí na základě dvoučlenného půdorysu ODS a ČSSD.

Jsou však stejným způsobem k dispozici, k mání předčasné volby? Bylo by tomu tak za předpokladu, kdyby nelevice disponovala ústavní většinou (120 hlasy) pro zkrácení volebního období jednorázovým nebo použitým obecným ústavním zákonem ve Sněmovně (v Senátu ústavní většinou disponuje, leč s velmi odřeným hřbetem). Nebo za předpokladu, že by tyto předčasné volby někdo z komunistické stovky občanským demokratům nabízel. Jenže ona nelevice (nekomunistická část Sněmovny) zatím ve všech vypjatých hlasováních neprokázala ani těch 100 hlasů, kterými by ráda disponovala.

Nekomunistická „polovina“ Směmovny těch sto hlasů zaručených prostě nemá. Neměla je totiž nikdy, když se o něčem skutečně vyhraněném a zásadním rozhodovalo, čili v případě volby předsedy Sněmovny nebo při hlasování o důvěře vládě. A předčasné volby k dispozici nejsou, protože dnes levici vůbec nevyhovují. Nejsou k mání.

Dále je to už jednoduché:

Zaprvé, varianta vlády bez standardní demokratické opozice, čili vlády opírající se o půdorys všech 4 stran bez KSČM. Jde o to říct velmi jednoduše, že v demokraciích po několik let prostě skutečně nebývá v opozici jen komunistická strana. Několik měsíců by bylo možno považovat za únosných, ale které čtyři strany dnes chtějí vládnout s časovým mandátem několika měsíců? Řeč je o vládě 4 stran po dobu několik let, čili až do roku 2008, nebo dokonce 2009.

Zadruhé, dvoučlenný půdorys, který by zajistil podporou či tolerancí důvěru nové vládě (dnes lze realizovat jen variantami ODS+ČSSD a, matematicky vzato, ještě i ODS+KSČM, zde však jen při hlasování komunistů „pro návrh“ na důvěru vládě ODS), byl již ze strany ODS odmítnut natolik opakovaným a výrazným způsobem, že by dnes tento obrat o 180 stupňů ODS obhájila jen stěží.

Konečně zatřetí, ač nepříliš originální, v podstatě banální a kompromisem zapáchající, je varianta tříčlenného půdorysu: buď ODS+ČSSD+KDU-ČSL, nebo ODS+ČSSD+SZ. Která z těchto variant by byla stabilnější a sjednatelná s menšími náklady, než ta druhá? To musí říct zúčastněné subjekty, ale je nejvyšší čas o tomto půdorysu konečně věcně jednat, říct otevřeně, že vládní půdorys tří stran je udržitelnější delší dobu než vládní půdorys čtyř stran, který ostatně v naší polistopadové historii nemá –snad s výjimkou federálních vlád - žádný precedens.

Bohužel, výsledek stranických vyjednavačů občas připomíná následující anekdotu: prostý vesničan se modlí: Bože, dej abych vyhrál v loterii. Žádná výhra. Za týden zase: Bože, dej abych vyhrál v loterii. Zase nic. A když i třetí týden zůstávají vesničanovy touhy nenaplněny, Bůh se konečně slituje nad jeho žalem a z nebes se ozve: To si ale nejdřív musíš koupit los!

Bez sjednané a písemným způsobem uzavřené dohody se stranami, které představují většinový půdorys ve Sněmovně, neprosadí občanští demokraté ze svého programu, se kterým vyhráli volby, prakticky nic.

A iluze předčasných voleb, které mají údajně nastat po třetím pokusu, nepovede v realitě k ničemu jinému, než k rezignaci nad sjednáváním dohody pro tento druhý pokus, a o komunisty opřená vláda po kole třetím, když při hlasování o důvěře této „třetí“ vládě bude ona nekomunistická část Sněmovny hlasovat tak, jako vždy dosud, když o něco doopravdy šlo: bude disponovat méně, než stovkou hlasů. (U hlasování o důvěře první Topolánkově vládě dokonce chyběly tři lidovecké hlasy.)

Dopočítávat do jedné nás učil Václav Klaus v první polovině devadesátých let. Věřím, že dnes nebude až takovým problémem dopočítávat do dvou set poslanců ve Sněmovně.

Setkání s realitou bývá občas nepříjemné, bolestivé. A vyhnout se mu lze přitom tak jednoduše: zůstat ve světě svých vlastních představ, přání a iluzí.

Autor je poradcem prezidenta republiky