Neviditelný pes

POLITIKA: Doleva, nebo do pekla

6.7.2021

ČSSD pragmaticky sází na radikální program

Sociální demokracie jde do voleb s radikálně levicovým programem. Bohatí mají platit na chudší. ČSSD chce být znovu stranou lidí práce a solidarity a opouští středovou pozici, která ji držela u vlády. Střed je ostatně přeplněný. Přitáhne prudké červenání voliče?

Miloš Zeman kdysi přivedl sociální demokracii do Strakovy akademie radikální levicovou rétorikou a slibem, že jeho vláda napraví sociální nespravedlnosti po privatizační smršti vlád Václava Klause.

Nestalo se. Zeman dělal liberální středovou politiku, privatizoval banky, zaváděl investiční pobídky a měl slabost pro velké podniky, které táhnou ekonomiku. Jeho sociální demokracie byla levicovou stranou vždycky spíš rétoricky, tak jako byl Zeman jen fiktivním sociálním demokratem. Na přerozdělování peněz a vyšší daně pro bohaté si strana vždycky vzpomněla, když se blížily volby, po volbách pak dělala pragmatickou udržovací politiku. Ve vládě Andreje Babiše to nebylo jinak, jediné, co ČSSD opravdu ze svého splnila, je navýšení minimální mzdy. Zvyšování platů učitelů nebo vyšší důchody půjdou tak jako tak na vrub Andreje Babiše a jeho hnutí.

Nejde o peníze, jde o to zdanit bohaté

Možná i proto, že ČSSD cítí tento nedostatek svého působení v současné vládě, je její volební program poměrně levicově ostrý. Poměrně myšleno právě ve vztahu k dosavadní politice ČSSD. Je jen otázka, na koho ČSSD míří, když méně majetné starší občany oslovuje ANO, středové voliče zabírají obě opoziční koalice a radikálnější mladší lidé mají tak jako tak blíž k Pirátům, kteří je zatím nestačili zklamat. Program „bohatí plaťte“ ve stylu Bernieho Sanderse je v tradičně velmi umírněném Česku spíše podezřelý, než že by přitahoval, například i lidi, kteří k volbám kvůli nedůvěře v politický systém jako takový vůbec nechodí.

ČSSD chce zvýšit solidaritu daňového systému, kterou prudce oslabilo zrušení superhrubé mzdy schválené ANO a ODS. V daních v příjmu ale cílí až na lidi s trojnásobkem průměrné mzdy, tedy na lidi s příjmem kolem sta tisíc měsíčně. Tak vysoký plat pobírají necelá tři procenta obyvatel, 97 procent spadá pod tuto hranici. Progresivní spravedlnost zdanění, kterou tu ČSSD navrhuje, je tedy velmi pochybná a nepružná. Je z toho zřejmé, že konkrétních lidí se ČSSD ve svých plánech dotknout ani nechce a zaměřuje se jen na opravdovou špičku pyramidy bohatství, kterou by ráda trochu obrousila, především na velké majetky a velké zahraniční firmy, což, jak strana asi očekává, musí symbolicky zapůsobit.

Vše pro střední třídu

Představa, že z nových daní pro nejbohatší se zaplatí obrovský sociální stát, který ČSSD ve svém programu rýsuje – od vyšších důchodů přes zajištěné levné bydlení po kratší pracovní týden – je dosti naivní. Žádný případný koaliční partner by do takové střelby na nejbohatší nešel, navíc omezení daňových výjimek pro velké zahraničí dceřiné firmy, které převádějí dividendy na své matky v cizině, nemusí být produktivní, ale může způsobit opačný efekt. Musí se tu opatrně, i ČSSD říká, že jde o 300 miliard korun. Mnohem zajímavěji a realističtější se proto jeví sliby opozičních koalic, že naopak vytvoří výhodné investiční prostředí k tomu, aby tyto firmy reinvestovaly vydělané peníze v Česku.

ČSSD programem leckoho vyděsila – objevují se spojení jako „komunistický styl“, „nenávist k bohatým“ či „socialistický fašismus“, a to zejména kvůli cíleným daním na majetky nad 100 milionů korun, což je nápad přejatý z Německa (šlo by o jedno procento) či na dědictví přesahující 50 milionů korun. Vysoké dědické daně ale mají například i ve Spojených státech, zemi zaslíbené svobodnému podnikání, takže s tím „komunismem“ to není tak úplně pravda. I při konstrukci všech těchto systémů je ale vidět, jak moc si ČSSD dává záležet, aby se nedotkla střední třídy, dokonce ani té vyšší. Jako by Hamáčková strana, teď před volbami reprezentována víc Janou Maláčovou a jejím novým radikálním stínem Matějem Stropnickým, říkala všem jasně a otevřeně, že za zasloužený blahobyt nás všech budou muset do budoucna zaplatit opravdu jen ti nejbohatší, kteří si podle ČSSD zřejmě berou z obchodních transakcí a práce svých zaměstnanců víc, než by si zasloužili.

Jsou země, kde se solidarita nenařizuje

ČSSD pracuje s obecným civilizačním trendem rozevírání propasti mezi bohatými, kteří stále bohatnou, a všemi ostatními pod nimi, kteří proporcionálně chudnou. Stále více majetku fakticky ovládá stále méně lidí, jejichž peníze jaksi „neprokapávají“ společenskou pyramidou, jak tvrdí neoliberální teorie trickle down (teorie prokapávání) používaná jako argument už v reaganovské době. Sociální demokraté malují před volbami utopii velmi silného sociálního státu, v němž se pracuje jen čtyři dny v týdnu a lidé mají pět týdnů dovolené, dostávají podpory na bydlení, na studium, zajištěni slušným důchodem a státem garantovanou prací pro každého, kdo chce pracovat. Vrací se tak k ideálům severského socialismu, k němuž se kdysi hlásil Vladimír Špidla a který vládnul například ve Švédsku a dnes nejvíce funguje v Dánsku, jehož systém imponuje i liberálním intelektuálním guru jako jsou Francis Fukuyama nebo Fareed Zakaria, kteří by ale ČSSD jistě nikdy nevolili.

Česko opravdu už není nějaká chudá země, v tom má ČSSD pravdu, v průměrném srovnání bohatství na hlavu jsme už předehnali Itálii nebo Španělsko, takže bychom si mohli dovolit větší solidarizaci i s těmi, kdo neměli to štěstí. Švédsko má ale dvaapůlkrát a Dánsko třikrát větší HDP na hlavu než Česko. Daňová progresivita a míra solidarizace je tu však mnohem větší. Jinak řečeno: na společném bohatství se víc podílejí všichni, i když dost progresivně, rozhodně se ale nedá říct, že sociální stát platí chudým jen ti nejbohatší. Je to spíš koncept sociální soudržnosti, nesený tradiční protestanskou etikou a odpovědností za obec než vyrovnávání prostých příjmových nerovností, co drží dánský sociální stát pohromadě.

O tomto tmelu společnosti, který je ale v Česku jistě úplně jiný než v severských zemích, je-li nějaký, se v programu ČSSD nic nedočtete. I proto připomíná spíše teoreticky nadhozenou podnikovou účetní rozvahu než smysluplný a realistický program pro proměnu společnosti. Proto se také ČSSD nemůže divit, že si z něho nakonec všichni budou pamatovat jenom to, že jako tehdy po válce obsahuje milionářskou daň.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce



zpět na článek