Andy Šándor slavil v úterý 10. července padesátku. Do Vojenského klubu v Praze-Ruzyni mu přišla blahopřát spousta lidí, mnoho generálů v civilu i v uniformách včetně náčelníka generálního štábu, hodně zpravodajců v činné službě i v záloze, taky řada civilů. Příjemné prostředí a příjemní lidé. Náčelník genštábu Vlastimil Picek udělil Šándorovi Čestný odznak AČR Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého – to je myslím třeba brát jako určitý výraz rehabilitace.

Oběť intrik

Brigádního generála Ing. Andora Šándora jsem poznal, když byl náčelníkem Vojenského zpravodajství. Tehdy jsem dokončoval čtyřdílnou historii československých výzvědných služeb Československo ve zvláštních službách a potřeboval jsem si něco ujasnit. Napsal jsem mu dopis a moc jsem nečekal, že budu mít úspěch – o utajování u vojáků jsem ledacos slyšel. K mého překvapení mi generál Šándor zavolal a řekl, že to nechá prozkoumat a pak mi dá vědět. Za další čas mě pozval k sobě a nařídil několika svým důstojníkům, aby mně ty věci, o něž jsem se zajímal, odtajnili. A s těmihle pány jsme se opět za nějakou dobu sešli a oni mně všechno ukázali a okomentovali. V té chvíli jsem litoval, že jsem neměl víc požadavků.
Potom mi jednoho dne volal známý ze zpravodajské komunity: „Kolegové z Washingtonu telefonovali, že Šándor, kterého si velmi považují, má být vyhozen. Nemohl bys o tom napsat a pomoct mu?“ Zavolal jsem tedy generálovi, zašel jsem za ním do známé kanceláře, ale on už byl ve funkci poslední den. Nedalo se nic dělat, musel odejít do zálohy. Padl za oběť intrik ministra Tvrdíka.
Od té doby se s Andym – potykali jsme si – občas scházíme na oběd, poklábosíme, někdy jsem ho i vytěžil pro noviny. Jako dobrý zpravodajec se v civilním světě neztratil, pořád má co dělat – jako bezpečnostního poradce mu mohou některé velké podniky ruce utrhnout. Jsem rád, že pronikl jako komentátor do médií, občas ho můžeme vídat i v České televizi.

Ochuzené vojenské zpravodajství

Se spoustou jeho hostů jsem na úterní oslavě mluvil, rozdal jsem asi deset vizitek, už mi nezbyla na jednu paní a na nového šéfa vojenského zpravodajství generála Ondreje Páleníka.
Když se mi někteří představovali jako vysloužilí zpravodajci a vykládali o tom, kde a jak sloužili, dost mě to štvalo, protože jsem si uvědomoval, že armáda a rozvědka zřejmě přišly o kvalitní lidi. Nejvíc mne dorazil jeden generál, který se mi svěřil, jak za jednoho z posledních šéfů vojenského zpravodajství měl dojem, že mu odposlouchávají telefon, a proto mě kvůli jedné věci raději nevolal.
Tahle zvěrstva podle všeho začala za Tvrdíka – nikdo z lidí, s nimiž jsem tam mluvil, na něj nevzpomínala v dobrém. Ostatně do vyhazováním nových důstojníků anebo velitelů, kteří nastoupili do funkcí po listopadu 1989, se pustili socialisté, jakmile se dostali k moci, také u policie, někdy i pod hrubě vymyšlenými záminkami – a nahrazovali je osvědčenými kádry z minulosti, lidmi, které mohli snáze zneužít.
Doufejme, že tyhle doby už jsou za námi. Jenže ti kvalitní a čestní profesionálové, kteří odešli, se už nevrátí.

Evropa pořád podceňuje terorismus

Důstojníci, kteří sloužili v některých rozhodujících metropolích v posledních sedmnácti letech, získali zajímavé zkušenosti z toho, jak se tam proměňovala politická a bezpečnostní situace.
Do útoku na Ameriku 11. září 2001 byli Američané přesvědčeni, že jim se nemůže nic stát – jsou obklopeni z obou stran oceány. Od té doby jsou ve válce s terorem a Evropa to nechce pochopit, aspoň ne v dostatečné míře. To není nic nového, nicméně někteří důstojníci včetně těch, kteří v USA pracovali anebo měli s jejich zpravodajci úzké kontakty, mi to potvrdili.
Řeč přišla i na Čínu. Z jejích imperiálních ambicí mám obavy. Jeden důstojník to ještě umocnil poukazem na čínské podhoubí po celém světě: „Když se Číňan odstěhoval do Spojených států, za několik let se mohl stát jejich občanem a v tom mnohonárodnostním konglomerátu zanikl. Když však Američan přijel do Číny, nikdy nemohl splynout s ostatními. Dneska existují čínské kolonie, jejichž příslušníci se aklimatizovali na nové poměry, ve všech zemích. A ty může Peking pro sebe využívat. Přitom je obtížné do těchto společenství proniknout.“
Ostatně to je vidět i z čínské komunity u nás.
Podotkl jsem, že obdobnou síť si vybudovat izraelský Mossad mezi Židi na celém světě. A to síť velice efektivní, jak víme z různých knih.
Jiný důstojník, který s Izraelci spolupracoval, chválil jejich vysokou profesionalitu: „Jednal jsem s dvaatřicetiletým podplukovníkem z vojenské zpravodajské služby a žasl jsem nad jeho znalostmi, zkušenostmi a rozhodností. Ovšem ti lidé jsou čtyřiadvacet hodin denně ve válce. Také mají vynikající odposlechovou službu. Pokulhávají v analytice a v plánování perspektivních akcí, ale tomu se nemůžeme divit – v každodenním souboji nato nemají čas. Izraelské tajné služby patří k nejlepším na světě.“

Rizika pro republiku

„Mám dojem, že mnohé naše podniky na svou ochranu kašlou,“ nadhodil jsem. Všichni se mnou souhlasili. A kdy se situace změní k lepšímu? Ironicky se zasmáli. Zůstane stejná, dokud se něco nestane.
Shodou okolností časopis Týden, který vyšel toto pondělí, otiskl krátký článek o riziku, jež může České republice hrozit z řad muslimských teroristů. A tam se i Šándor několikrát vyjadřoval. „Teroristé se upírají k velkým evropským zemím, které spolupracují s USA při operaci Trvalá svoboda a zúčastnily se války v Iráku,“ připomněl. „V těchto zemích jsou navíc velké muslimské menšiny. Na druhé straně má Česko ze všech zemí EU asi nejlepší vztahy s Izraelem.“
Pravda, čeští muslimové kontakty s teroristy popírají a říkají, že útoky proti civilistům jsou v rozporu s islámem. Nemůže však přitáhnout zahraniční teroristy proizraelská politika české vlády a účast našich vojáků v Afghánistánu a v Iráku? Nedávno zajali vojáci z Prostějova v Afghánistánu dva představitele hnutí Taliban. „Talibům tahle informace určitě neunikla,“ upozornil Šándor.
Ovšem nejspíš by se mohl naštvat některý radikálnější český muslim, dodal, nikoliv útočník zvenku.
Američané, Britové a Izraelci, kteří jsou první na ráně, vytvářejí proti teroristům nejrůznější zábrany, které se zdají být velmi účinné. V USA se proto od září 2001 nic nestalo. Evropa je zranitelnější, protože se o sebe moc nestará, ale i tady se podařilo mnohé útoky odvrátit.
„Nebude-li možno překonat bezpečnostní opatření v USA a v jiných západoevropských zemích, může se logicky stát cílem i Česko,“ varoval Šándor. „Třeba útok na americké velvyslanectví by měl určitě velký význam. Do Prahy by okamžitě přijely všechny významné televize a vysílalo by se do celého světa.“
Těším se, až budeme slavit Andyho šedesátku, sedmdesátku, osmdesátku… Snad už budeme trochu optimističtější.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz