Nikoli polibek smrti, ale pořádný kopanec do pozadí uštědřil Miloš Zeman své mateřské straně veřejným prohlášením, že ji volit nebude a svůj hlas raději dá trestně stíhanému lháři, který je shodou okolností premiérem.

Vzpomínáte na vášnivé debaty mezi dvěma alfa samci politiky 90. let minulého století? Pan Otakar Černý v pořadu Debata nebyl schopen často ukočírovat dva hegemony tehdejší politické scény, kteří vášnivě (a jak se posléze ukázalo naoko) hájili svá stanoviska, často výrazy, které by ve společnosti mimo kameru skončily přinejmenším fackováním, když už ne vybílením hospody. Na jedné straně Václav Klaus, tehdejší archetyp volného trhu a kapitalismu bez přívlastků, a na straně druhé Miloš Zeman, který hájil sociální aspekty politiky státu. To, že tito dva dělali dokonalé divadlo, docházelo občanům republiky postupně, ty poslední váhající musí přesvědčit doba současná.

Oba dva svou mateřskou stranu opustili. Na rozdíl od obvyklého světového úzu však začali vést proti ní nesmiřitelný boj, kdy svým následovníkům v premiérském křesle mazali schody, podkopávali jejich autoritu a jejich vyjádření vůči svým bývalým spolustraníkům a nástupcům v premiérském křesle bývala ostřejší, než proti tzv. politickým protivníkům. Málokdo si asi umí představit třeba Tonyho Blaira, který se začne veřejně vymezovat proti Labour party a tupit Theresu May, případně Baracka Obamu, který nadšeně vystoupí na mítinku Donalda Trumpa.

Zatímco u Václava Klause si lze představit jeho nelibost, že ODS již není stranou jednoho dominantního muže, jehož stanoviska jsou zákonem a pochybnosti nemají místo, u Miloše Zemana je leitmotiv jiný. Na YouTube lze nalézt jeho obličej při odchodu z Pražského hradu v roce 2003, kdy jej zavrhla část jeho spolustraníků, a tak nečekaně vypadl už v prvním kole. Od tohoto data začal jeho nesmiřitelný boj vedený pomstou za veřejnou potupu, jíž se mu tehdy dostalo.

Pamatujeme máchání holí na Bohuslava Sobotku, pamatujeme na zpackaný tzv. lánský puč, žonglování se jmény kandidátů ČSSD na státní funkce atd. Vše vedeno snahou udělat ze zavedené politické strany bezvýznamnou skupinu, která se – jak ukazují průzkumy – dostane do Parlamentu ČR spíše již zázrakem. Lze namítnout, že ČSSD chybějí výrazné osobnosti, že jejich politika s koalicí s ANO se ukázala jako velmi krátkozraká atd. To vše je jistě pravda. Nicméně – od bývalého šéfa strany by člověk čekal nějakou podporu či alespoň neútočení.

Miloš Zeman svou pomstu dokonal výrokem, že bude volit hnutí ANO (tedy uskupení, o jehož vnitrostranické demokracii slýcháme od bývalých členů poměrně divoké historky). Ne, že by jeho podpora ČSSD v tuto chvíli cosi výrazně změnila, necelých dvacet let úporné mstivé aktivity nelze jen tak smáznout.

Miloš Zeman může být spokojen. Ke konci svého osobního i politického života dokázal zlikvidovat dílo, kterému věnoval podstatnou část svého aktivního života. To umí jen málokdo.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora