Ústava České republiky je v postkomunistickém prostoru pokládána za jednu z nejlepších, především díky systému brzd a protivah, který rovnoměrně rozděluje odpovědnost mezi jednotlivé ústavní aktéry. Vláda je poměrně silná, ale zpovídá se dolní parlamentní komoře, Senát je jinak i jindy volený než sněmovna a prezident nad kabinetem nevyčuhuje. K tomu si přičtěme respektovaný Ústavní soud i krajskou samosprávu.

Jenže šedivá je teorie a zelený strom života. Stále častěji sledujeme, jak o sebe jednotlivé pilíře moci a konkrétní instituce drhnou. Prezident si nárokuje některé kompetence vlády, soudci si stěžují, že jejich nezávislost na složce výkonné narušují platy, které jim ordinují politici, státní zástupci by uvítali odstřihnutí od exekutivy a vlastní hlavu v ústavě.

A po podzimních volbách může být ještě hůř. V rozhovoru pro páteční MF DNES prezident Miloš Zeman zopakoval, že premiérem jmenuje lídra nejsilnější strany, nikoli koalice. Uklidnil nás jenom tím, že delší sestavování vlády než v Belgii, to bylo dvouleté, nehrozí. „Vzhledem k tomu, že už před sebou mám o něco méně než dva roky do konce funkčního období, tak už z tohoto důvodu můj věnovaný čas bude o něco kratší než v Belgii,“ řekl Zeman a potvrdil tím obavy, že by mohl držet ve Strakovce Andreje Babiše, i kdyby nezískal důvěru sněmovny a zemi řídil v demisi.

Stát se to může. Není předepsáno, koho prezident musí a koho nesmí jmenovat premiérem. Využil toho v roce 2013, když sáhl po Jiřím Rusnokovi, přestože se ve sněmovně rýsovala většina pro konzervativní vládu v čele s Miroslavou Němcovou. A Rusnokův tým bez důvěry dovládl až do předčasných voleb.

Podle ústavy si vláda do měsíce od jmenování přijde do sněmovny pro důvěru. Když ji nezíská, nikde není psáno, jak dlouho může fungovat v demisi, než prezident určí čerstvého premiéra. Miloš Zeman se vyžívá v natahování prezidentských pravomocí a i vzhledem k jeho nadcházejícímu definitivnímu politickému důchodu se u něj dá počítat s přístupem „po mně potopa“.

To je určitě důležitý vzkaz politikům. Hnutí ANO si z něj vezme, že dostane náskok. Středopravicová opozice by si zase měla uvědomit, že Babiš se Zemanem budou číhat na jakýkoli náznak její nejednotnosti. Každá trhlina, každá disharmonie bude použita proti ní. Přitom už dnes se spekuluje, jestli by občanští demokraté, lidovci nebo Starostové nebyli s to si za nějakých okolností s hnutím ANO bez premiéra Babiše plácnout.

Za mnohem vážnější ale mějme ústavní rozměr situace, která může přijít. Hrozí totiž, že se prezident pokusí degradovat parlament na zbytečný orgán, který nebude mít prakticky žádnou páku na vládu. Ta by byla odevzdána výhradně na milost a nemilost Miloši Zemanovi. Takový stav, kdy by došlo k vychýlení ústavní rovnováhy, nemůže akceptovat žádná demokratická strana.

Dokázala by pak táhnout za jeden provaz pravice s levicí? Našli by se i v hnutí ANO jedinci, pro které je důležitější právní stát než momentálně držená moc? Navázala by sněmovna komunikaci se Senátem ve věci případné ústavní žaloby na prezidenta?

Tyto úvahy můžeme mít za předčasné. Oheň na střeše ještě není. Jsme ale na něj připraveni? Pokud se politici přes epidemickou situaci a rozbíhající se kampaň chystají někam na dovolenou, měli by si do kufru ideálně přibalit českou ústavu a odborné komentáře k ní.

Autor je politický analytik