POLITIKA: Dobré zprávy z „krize“
Nezaměňujme otrávenost z dlouhého a čím dál nudnějšího vyjednávání politiků s krizí. Ta je podle slovníku „narušením rovnováhy a ohrožením stability, případně celé existence systému“. Cítí někdo něco takového? Jistěže ne. K tomu je v Česku na počátku roku 2007 hodně daleko.
Když má země dobrou demokracii, tak její chod na politice nestojí ani s ní nepadá. Kdo chce, může politiku ignorovat. To není projev občanské neuvědomělosti, nýbrž luxus zavedené demokracie. Nemůžou se politici dohodnout? No a co! Nikdo nepřeruší práci ani nevyjde do ulic. Však oni se politici nakonec dohodnou. Proto si je najímáme a platíme.
Půlrok od voleb ukázal, že Česko mezi takové země patří. Z tohoto pohledu jsou měsíce politického handrkování vlastně příjemnou lekcí o tom, že politika je součástí, nikoliv středobodem našeho života.
Neznamená to, že bychom žádnou vládu nebo dokonce politiku vůbec nepotřebovali, jak někteří tvrdí. Ale je dobré vědět, že když se něco v politickém mechanismu zadrhne, že to není pohroma.
Asi jako když vícemotorové letadlo doletí na nejbližší letiště bezpečně s jedním porouchaným motorem.
Nenechme se zmýlit průzkumy agentur, které tvrdí, že lidé jsou politikou čím dál víc znechuceni.
Takové výzkumy jednak kladou zavádějící dotazy, a jednak směšují kritéria funkční s těmi estetickými.
Na politice není na pohled nic hezkého a je jen přirozené říkat, že se nám nelíbí.
Zvlášť když se nás na to někdo hloupě zeptá.
Navíc čím dál víc lidí politice nerozumí.
Ne proto, že by na tom bylo něco těžkého nebo nepochopitelného, ale protože je to jednoduše nezajímá a nebaví. Na politiku máme své lidi. Ano, politiky.
S nadsázkou se to dá přirovnat k tomu, jak se změnil náš vztah k autům. Když jsme všichni měli embéčka, dokázali jsme si drobné opravy udělat sami. Teď se na motory pod kapotou bojíme i sáhnout. Když se porouchají, nadáváme stejně jako předtím. Možná ještě víc, protože to stojí spousty peněz i času. Ale zároveň víme, jak jsou nesrovnatelně bezpečnější a spolehlivější. Média - ze zoufalství z té úmornosti a zdánlivé nekonečnosti - servírují politické události jako děj nekonečného seriálu, jehož hlavním úkolem je občany pobavit a rozptýlit. Ti pak celkem logicky požadují, aby - podobně jako ve skutečných seriálech - hráli pohlední herci dobře napsané postavy a aby byl děj srozumitelný a přiměřeně napínavý.
Jenže taková politika není, a nelze se divit, že je část společnosti otrávená. Ale ani to není nic neobvyklého, vždyť politika je přece iritující vždy. Teď jsou někteří znechuceni kvůli politickému patu, před rokem byli jiní znechuceni Paroubkovými papalášskými móresy a ještě o rok dřív byli další znechuceni Grossovým bytem. Zkrátka pořád bude někdo znechucený. S politikou je to jako s počasím: někdy je moc zima, jindy moc horko, ale nikdy akorát. A protože to neumíme ovlivnit, tak na to nadáváme.
Klausova novoroční slova o studené občanské válce jsou blábol či spíše účelově vypuštěná provokace. Ba není pravda ani to, že by volby a následná vyjednávání ukázaly, že česká společnost je rozdělená. Vůbec se to nedá srovnat třeba s tím, jak byla při posledních prezidentských volbách rozdělena Amerika. Její voliče rozdělovalo důležité téma, jímž byla válka v Iráku.
Nic takového Česko teď zrovna nerozděluje. Náš pat je výsledkem dílem náhody a dílem statisticky přirozeného rozdělení na takzvanou levici a pravici. Ovšem jak známo, toto dělení je v Česku velmi přibližné a spíše orientační. Názory většiny lidí na důležitá témata jsou blízké nebo se dokonce překrývají. Jinak řečeno, žádného „prezidenta usmiřovatele“ nepotřebujeme a Václav Klaus tuhle mezeru na trhu špatně odhadl.
Válku nevedou ani politici, jak v reakci na Klausova slova psali někteří komentátoři. Chovají se přiměřeně okolnostem. Mají to obtížné, protože se od nich očekává, že budou zásadoví a že budou schopni dělat kompromisy, což obojí zároveň nejde. A tak je dnešní situace velkým testem jejich schopností i inteligence. V tomhle i dalších detailech je skrytý půvab zdánlivě duchaprostého nekonečného seriálu.
S odstupem času nejspíš oceníme, že bezprostředně po volbách nebylo vyslyšeno volání po předčasných volbách. Byť se teď zdá, že se jim stejně nakonec nevyhneme. Ale uplynulý půlrok nebyl ztraceným časem. Kdo chtěl, dozvěděl se dost o české politice a jejích aktérech. Kdo nechtěl, mohl to bez rizika hodit za hlavu. Přestaňme skuhrat, že je krize.
LN, 6.1.2007
Autor je novinář
