Posláním politických stran je reprezentovat zájmy, především svých voličů. Patří k těmto zájmům cedění potu, slz a krve? Výjimečně, pouze v krizových okamžicích, kdy se hospodářství ocitá v zásadních potížích. Z pohledu dnešní České republiky se jako klíčová jeví témata důchodové reformy, stabilizace zdravotnictví a snižování státního dluhu. Situaci není nutné dramatizovat, veškeré změny lze uskutečnit evoluční cestou, která peněženky daňových poplatníků nezruinuje. Na druhé straně ale určitě nemá smysl otálet.

Rýsuje se však vláda, která by do trpkého jablka naplno kousla? Vždyť celou střední Evropou hýbou spíše směry populistické, než reformní. Podívejme na Slovensko, do Polska a donedávna (do hořkého přiznání premiéra Guarsániho…) i do Maďarska. Dokonce i v Německu, ale též ve Velké Británii či Švédsku získávají na síle konzervativci předvádějící sociálnější rétoriku než tamní levice. Většina kontinentu se nadále zaklíná sociálním státem, byť samozřejmě modernizovaným.

Za daných poměrů bychom nemuseli vyhlížet pomyslného holuba na střeše. Stačí, když nám zavládne kabinet, který bude mít alespoň „soft reformní“ povahu. Důležitější je trend, než rychle dosažené výsledky.

Svým způsobem byly takto reformní vlády Miloše Zemana a Vladimíra Špidly. První - po letech „bankovního socialismu“ a rozdílné (radikální) rétoriky a (opatrné) praxe Václava Klause - neváhala zprivatizovat stěžejní peněžní ústavy a upřednostnit daně nepřímé oproti přímým. Druhá započala reformu veřejných financí, poprvé zauvažovala o zefektivnění zdravotnictví a ustavila komisi pro přípravu penzijní reformy. Vláda Stanislava Grosse toho příliš provést nemohla: měla krátkého trvání a za cíl si vytkla zejména resuscitaci volebních preferencí ČSSD. A ani to se nepovedlo. Jiří Paroubek by se svým týmem patrně k reformám i přikročil, pakliže by nenastoupil do Strakovy akademie až v předvolebním období. A volby, jak známo, reformám nepřejí.

Svízel nastává, když máme volby přede dveřmi takřka nepřetržitě. Taková je i naše současnost. Vybírali jsme poslance, zvolili si senátory a komunální zastupitele a kdo ví, kdy opět poběžíme rozhodovat o členech Poslanecké sněmovny. A je ještě hůř: nacházíme se ve stavu, kdy málokteré vládní uspořádání bude s to činit v ekonomické a sociální oblasti odvážnější kroky. Topolánkův povolební ústup od Modré šance (rovné daně, rovných sociálních dávek…- tedy od symbolů, kterými se ODS snažila odlišit od zbytku politického spektra) je výmluvný.

Odhlédněme teď na chvíli od aktuálního politického vyjednávání. Po červnových volbách se v České republice ukázalo (a ukazovat se to bude nejspíš i po volbách dalších, možná ještě ve větší míře), že jedinou vládní koalici, která by měla dostatečně silnou pozici, by vytvořili občanští a sociální demokraté. Jen oni by se mohli postarat o půdorys pro dohodu o změnách. Jen oni by byli schopni tyto změny v parlamentu (mají k tomu dokonce prostou, ale i ústavní většinu ve Sněmovně i Senátu) prohlasovat. Pak by opadla potřeba obou stran šlapat si na paty a rozšiřovat sociální slibotechnu, jež se prezentovala na jaře. Společná odpovědnost by velela naslouchat expertům, profesionálům z jednotlivých oborů. K podobnému výsledku se dá dojít i jinou formou domluvy největších stran, a to klidně i za přizvání menších partnerů (lidovců či zelených). Zároveň však neplatí, že každá „dohoda velkých“ musí být nutně provázena reformní odvahou.

Přestože to zní při srovnání s realitou podivně, mnohem větší dlouhodobý potenciál pro reformní politiku má - teoreticky - ČSSD. Sociální demokraté jsou ze své podstaty proudem pokrokovým, liberálním, reformistickým. Dokladem je jejich historie, ve které dali na frak jak opatrným konzervativcům, tak utopistickým komunistům. Vážnější však je, že (nejen) tuzemská pravice cítí nutkání ukazovat voličům, že je sociálnější a vlídnější než levice. To jí ubírá na politickém sexapealu.

ČSSD by paradoxně mohla hýřit razancí i za menšinové vládní konstelace. Pokud by byla tolerována komunisty (nadšenými z angažmá v nejvyšších politických patrech), velmi by jí záleželo na potlačení pověsti bořitelky polistopadových výdobytků na poli demokracie a tržní ekonomiky. Třeba by i dokázala prosadit body dříve obtížně akceptovatelné. Ačkoli by se jednalo o politický kalkul, pomáhal by dobré věci.

Jedna skutečnost však hovoří proti jakémukoli reformnímu úsilí, ať už pravice, nebo levice. Je jí čtyřleté volební období, které máme tendenci ještě ad hoc zkracovat. Reformy je přirozené dělat v první půlce vládnutí, ve druhé se předvolebně rozdává. Jenže po sněmovních volbách zhusta následují senátní volby, pak regionální či komunální a připravenost k reformám klesá i z kraje volební periody. Řešením může být sázka na seriozní politiky myslící více na práci než sklizeň u volebních uren. Nebuďme však naivní: je jich málo. Alternativu by mohlo představovat prodloužení volebního období, dejme tomu ze čtyř na šest let. Jistě, jde o legitimizaci lenosti, přesto lze očekávat, že pokud by na reformy bylo šest let, jejich realizace by byla pravděpodobnější.

Když nemůžeme politické strany chytit přímo za ruku a přivést k reformám, nezbývá než uzpůsobovat okolní prostředí a produkovat atmosféru, která bude jednoznačně „proreformní“. Tedy taková, v níž se politici nebudou bát smělých počinů. Možná má v tomto Česká republika vyhlídky nadějnější než zbylé postkomunistické státy.

Psáno pro čs. čtrnáctidenník Mosty, č. 24