Moderní česká demokracie má trvale příznivý rys. Vznikla v devatenáctém století, tak jako moderní česká společnost, houževnatým úsilím zezdola. Byly to především střední až nižší společenské vrstvy, jež položily její základy v podobě politických stran. Proto je česká demokracie silně rovnostářská, i když jsou názory na rovnost stále v pohybu, a odtud geneticky vyplývá její slabá stránka: Sklon k nekritickému naslouchání a podpoře socialistické demagogie a praxe, tedy prosazování centrálního komandování, včetně tuhého zaopatřování od narození po konec života.

Česká demokracie je nyní ještě stále postkomunistická. To se projevuje v nestabilitě politických stran a hnutí. Proto jsou nejstabilnější politickou stranou komunisté jako pilní pohrobci totalitní Komunistické strany Československa, jejíž vypilované organizační struktury a jejich převodové páky naši zemi svíraly a soustavně terorizovaly po nekonečnou dobu téměř 42 let. Po generace si na to lidé často zvykli jako na jakýsi domněle přirozený vrchnostenský bič a jeho účinnou hrozbu. Tyto životní zkušenosti vícegeneračního komunistického nevolnictví se rodinně předávaly a dosud předávají. Hlavně proto jsou na tom komunisté voličsky stále stabilně dobře a demokratické strany, až na socialisty, spíše špatně.

Přetrvávající nedostatek spolehlivě demokratických a přitom stabilních politických stran způsobil periodický vznik jakýchsi lidových hnutí proti zlořádům korupce. Od Věcí veřejných šéfa bezpečnostní agentury Víta Bárty po nyní státe ještě populárního podnikatele Andreje Babiše, který chce řídit stát jako firmu, tedy asi jako svůj velkopodnik Agrofert. O demokracii a rozdílu mezi politikou a ekonomikou toho moc neví, ale to nevadí, hlavně že působí tak bezúhonně a tolik lidí mu naletělo. Co jim asi tak zbývá, když je všude tolik špíny a ten pán tak hezky slibuje, že se všemi zatočí, a už má peněz dost. No řekněte, nekupte to!

Než se upevní a vytříbí normální pravolevé spektrum kolem osy svoboda-rovnost, bude to u nás ještě nějaký čas trvat. Inu, tak nemožně dlouhá totalitní zátěž komunistické proruské diktatury něco stojí. Říká se, že napravit takové drastické a dlouhodobé vykolejení z normálu trvá tak dvakrát déle, než období vykolejení trvalo. Takže pokud nebudeme počítat šest let německé nacistické diktatury, mělo by to být 84 let. Ale těch šest let bychom počítat měli, a dvakrát tolik je 12 let. 84 + 12 je 96. Když odečteme našich 26 let svobody po pádu komunismu, zbývá nám 70 let. Myslím, že to tak asi bude realistický odhad, ale rád bych se mýlil. Do té doby se snad o komunisty a o zázračná hnutí za spásu demokracie její přeměnou na firmu již nikdo zajímat nebude.

I když pohled na dnešní USA nám leccos u nás připomíná. Tam se ale odehrává tzv. krize z globalizace, kdy spousta lidí zchudla světovým ekonomickým a finančním pohybem. Americký politický systém ústavní prezidentské demokracie je naštěstí hodně tradiční, takže pevný, a současné rozpolcení společnosti a politiky a souběžnou závažnou krizi obou hlavních politických stran zřejmě vydrží. U nás je politický demokratický systém dosud také pevný, i když jej poměrně nedávno dost poškodilo hloupě konjunkturální rozhodnutí o přímé prezidentské volbě, aniž by došlo ke změně ústavy ve prospěch více prezidentského systému. Takže prezident má mnohem silnější mandát než parlament, ale pravomoci stejné jako za nepřímé, parlamentní prezidentské volby. Tak se nedivme, že je hodně průbojný.

Dnešní česká demokracie je s ohledem na to, jak a na jak dlouho dostala smrtelně zabrat vnější agresí a totalitní tyranií Německa a poté komunistického Ruska s jeho česky a slovensky mluvícími zástupci zde, ve slušném stavu.

Bez přesvědčených a činorodých demokratů se ale nezlepší. Jak říkal někdejší americký prezident Ronald Reagan, bez kterého by nám svou železnou pěstí nejspíš vládl kovaný komunistický kádr Skála, a o svobodných volbách bychom si mohli dávat jen zdát, smrtelné nebezpečí pro svobodu a demokracii přichází s každou novou generací.

Autor je filosof