Čeština má mnoho krásných rčení, jež s nadsázkou vyjadřují, kterak byl někdo přistižen nepřipravený. Například nechat se nachytat se staženými kalhotami. To přesně nám provedla současná krize. Bohužel, naše stažené kalhoty nás přijdou zhruba na šest stovek miliard korun, o něž naroste státní dluh. A nedá se s tím téměř nic dělat.
Celé roky sledujeme, jak se státní rozpočet, respektive jeho část, kterou může vláda použít dle svého uvážení, neustále ztenčuje vlivem rostoucí kategorie zákonem daných výdajů. Tedy růstem nákladů na důchody, sociální dávky a podobně. Dvacet let se politici ve sněmovně přou o to, jak tomuto růstu zamezit. Důvodů, proč se to nedaří, je spousta. Zejména však jde o to, že jakýkoliv zásah do důchodů je všeobecně považován za určitou formu hyenismu. Jde přece o nejstarší z nás, kteří jsou na státu závislí, říká se. Co na tom, že důchodové reformy všech typů a druhů, jaké prošly za ty dlouhé roky sněmovnou, se týkaly pouze doposud aktivně pracujících lidí. Jinou položkou, která dusí státní rozpočet, jsou sociální dávky, příspěvky a prebendy všeho druhu. Je podivné, když v relativně bohaté středoevropské zemi má nárok na dávku téměř polovina populace. Ještě podivnější je, že pro ně statisíce lidí chodily a chodí každý měsíc, i když jde o bezvýznamné stokoruny.
Kdo je za tento neutěšený stav zodpovědný? Základ platného sociálního systému položila vláda Václava Klause. Velkorysá sociální síť ale začala politikům přerůstat přes hlavu až v době vlády Miloše Zemana. Může tedy za dnešní problémy levice? Zeman přece vládl společně s Klausem v nechutném spolku, svázaném „oposmlouvou“. Doposud tedy levice s pravicí drží plichtu.
Jenže je tu další volební období, tentokrát už bez Klause i Zemana – trio Špidla, Gross a Paroubek. Od roku 2000 nastává období, kdy mandatorní výdaje zažívají opravdový boom. Levicoví politici utrácejí jako urvaní ze řetězu a zatěžují státní pokladnu obrovskými dluhy. Dokonce i onen slavný nepřetržitý hospodářský růst ve výši několika procent ročně už není tak slavný, pokud jej vykrátíme obřími deficity státního rozpočtu, které socialisté během let u moci nasekali.
V poušti dnešní krizí stísněné reality pak vznikají problémy, které téměř nemají řešení. Manipulační prostor vlády v bilionovém rozpočtu tvoří zhruba dvě stě miliard. Výpadky inkasa daní v důsledku recese spolu s růstem mandatorních výdajů kvůli neexistujícím reformám důchodů a sociální sítě a spolu se zdražením dluhové služby vymažou během dvou až tří let i oněch dnešních dvě stě miliard, jimiž vláda může disponovat dle svého uvážení. Jinými slovy, za tři čtyři roky už nepostavíme ani kilometr silnice, policisté budou chodit pěšky, začneme redukovat úroveň zdravotní péče, zavírat školy, drasticky redukovat platy státních zaměstnanců a spoustu dalších libůstek jen proto, aby nezaměstnaní, důchodci a věřitelé dostali, co jim podle platných zákonů náleží. Za pět let budeme prosit Mezinárodní měnový fond a Světovou banku, aby nás z té naší žumpy vytáhl. A cena za tuto laskavost bude vysoká. Zatímco zbytek světa se bude hřát v konjunktuře po skončené krizi, my a Maďaři spolu s několika dalšími rozhazovačnými národy budeme poslušni diktátu MMF platit jako o život své dluhy a bude to trvat celá desetiletí, než se opět volně nadechneme.
Je těžko pochopitelné, proč vlastně levicoví politici za každou cenu chtějí dosáhnout této mety. Komunisty se netřeba zabývat, to je navěky ztracený případ, jen škoda, že po převratu nebyla odvaha je zakázat. Na druhou stranu je o to větší škoda, že čeští socialisté jsou tak mentálně vyprahlí, že nedokážou nic jiného než si své voliče kupovat vizemi o nepracování a pohodlném životě za státní peníze.
Nyní nás kvůli krizi tyto vize dostihly všechny. Slabší povahy by mohly začít uvažovat o emigraci.
Týdeník EURO 22/2009