Martin Bursík potvrdil pověst talentované politické hvězdy srovnatelné ve zdejších krajích snad jen s Miroslavem Kalouskem. Víkendový sjezd Strany zelených, který začal českou a evropskou hymnou, veřejným oslovováním se účastníků „příteli“ a ostrými ataky prezidenta Klause, nakonec dopadl přesně, jak Bursík chtěl. Poděkoval mu za úspěšné volební výsledky, zatleskal za zdařilé prosazování biopaliv a přijal nemastné-neslané usnesení k americkým radarům.

Přestože se mezi delegáty objevila spousta typicky zelených rebelů a přestože by se diskuse k protiraketové základně vyslancům Washingtonu neposlouchala hezky, oficiální výstupy jednání mají retušovanou, profesionální podobu hodnou vládnoucího subjektu. Důvod je prostý: nadšených zelených aktivistů se sklony k chaosu jsou davy, Martin Bursík je jen jeden. A nadaný dirigent dokáže sladit i disharmonický orchestr. Řada „alternativců“ se tak smířila s tezí, že něco jiného je čas opozičního pokřiku a čas koaliční spoluodpovědnosti.

Na předminulém sjezdu, kdy byl Bursík v SZ teprv krátce, všemi silami podporoval předsednickou kandidaturu uhlazeného pragmatika Petra Štěpánka. Tehdy neuspěl a musel strpět poslední funkční období Jana Beránka. Nyní se ze Štěpánka stal radikální kritik Bursíkových – zejména radarových – pozic, jenž se do čerstvého předsednictva neprobojoval. Kromě známých Bursíkových věrných sice bodovali renomovaní reprezentanti neziskového sektoru, Zuzana Drhová a Martin Ander, leč politika aby člověk v nejužším zeleném vedení pohledal. Vedle předsedy se jím ještě může stát nový místopředseda Ondřej Liška, v němž se snoubí pracovitost, inteligence a znalost politických kuloárů. Také proto může záhy začít Bursíkovi šlapat na paty.

Směr, který Bursík zeleným naordinoval, je legitimní. Navazuje na jeho působení v první půlce 90. let, kdy se pokoušel stvořit sebevědomou liberální partaj se středopravou orientací a ekologickými akcenty z Dienstbierových Svobodných demokratů. Rovněž dnes potřebuje ČR umírněné liberály jako sůl. Coby spojenci se teď hodí ODS (Mirek Topolánek s Ivanem Langrem pějí na Bursíka ódy), ale příště si na ně může zálusk činit i ČSSD.

Nemluvě o tom, že Martin Bursík je v mnohém věrohodnější než celá dlouhá škála dosavadních lídrů středových stran. Ačkoli patří k technologům moci, není proč mu nevěřit promodernizační a evropanský zápal (byť debatu o euroústavě zelení kvůli neustálému volení v neděli nevedli). Nic to však nemění na tom, že praktickými politickými kroky se jím řízená formace představám o zeleném hnutí vzdaluje.

V takovém Německu by naší SZ byla partnerem spíše FDP než Zelení. Ostatně ti již dali najevo svoji nelibost nad systémem protiraketové obrany USA. Stejně zareagovaly zelené strany v sousedním Polsku, ale i Norsku. Stokrát může Martin Bursík říkat, že radary (rakety) nejsou prioritou SZ. Evropští zelení to vidí jinak a blíží se svými pohledy názorům české sociální demokracie či iniciativy NE základnám.

Zbývá odpověď na otázku, kdo u nás od liberálních „bursíkovců“ jednou převezme zelený prapor. Doufat, že ČSSD, by bylo tuze smělé. Na to je příliš svázána s všemožnými těžařskými, stavebními a obecně průmyslovými lobby. Navíc by tím pouze znepřehlednila politickou mapu. Přesto by jí jisté zelenání, přinejmenším do chvíle, než si opuštění idealističtí enviromentalisté najdou adekvátního vůdce Bursíkových schopností, prospělo.

Právo 21.2.2007

ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD