19.3.2024 | Svátek má Josef


POLITIKA: Diktatura zachraňování

28.10.2020

Je to deset let, co se stal v Německu „paslovem roku“ výraz alternativlos. Podle tehdejšího verdiktu jazykovědců to slovo věcně nepřiměřeně sugeruje, že při rozhodování neexistuje alternativa, tedy ani nutnost diskuse či argumentace. Jinak řečeno, výraz „to nemá alternativu“ obhajuje situace, kdy se ve jménu nějakého vyššího principu vytěsňuje politické rozhodování.

Je to pět let, co německý sociolog Gerd Held publikoval esej Diktatura zachraňování. Bylo to na vrcholu migrační kalamity, ale autor to myslel daleko šířeji. Přišlo mu podezřelé, že už léta se nadužívá výraz zachraňovat. Že houstne frekvence sousloví typu zachránit klima, zachránit planetu, zachránit lesy, zachránit Řecko, zachránit euro, zachránit uprchlíky…

Vůbec nic proti zachraňování, naopak. Při ohrožení života to bývá nejvyšší apel. Podle Helda je ale problém v inflaci toho apelu. V jeho šíření na stále větší spektrum problémů. V tom, že se z něj de facto stává nástroj nepolitické politiky. Jinými slovy. Opakuje-li se čím dál častěji, že to či ono je nutné zachránit (ba stále znovu zachraňovat), posiluje se tím dojem, že veškerá argumentace pro a proti i veškeré zvažování plusů a minusů onoho zachraňování míří proti záchraně jako takové a je čímsi nemorálním a nelidským.

Ten, kdo hájí zásadu kritického přístupu a zkoumání problému z více stran, potom získá cejch nemorálního a politicky podezřelého. Přitom právě opačný případ, tedy paušální a nekritické „ano“, je morálně daleko problematičtější.

Můžeme to přiblížit na příkladu plaveckého bazénu. Při jeho provozu panují pravidla chování včetně toho, že nelze skákat z okraje mezi plavce. Ale pokud se někdo z nich topí, člověk ho zachrání tím, že pro něj skočí bez ohledu na pravidla. Jinak by byl považován za nelidského. Ale co když tento přístup bobtná i do problémů až dosud vysloveně politických?

„Potom každá obecně závazná regulace platí za nelidskou,“ napsal před pěti lety Gerd Held. „Každé omezení ve jménu celospolečenského zájmu platí za přehmat. Takto se zadělává na permanentní nepolitický výjimečný stav, na diktaturu zachraňování.“

Kdo by nyní tímto způsobem uvažoval o zvládání epidemie, v lepším případě by získal cejch blázna, v horším cejch hrozby pro lidské životy i společnost. A přece je takové uvažování potřebné.

Jistě, kdo by popíral naléhavost a pořadí priorit, kdo by tvrdil, že právě teď není prioritou zachraňování životů a systému fungování nemocnic, působil by skutečně jako blázen. Jenže je užitečné si přiznat, že tento způsob řešení problému má své hranice i své alternativy. A že je věcí politiků, aby je určili.

LN, 27.10.2020