POLITIKA: Diagnóza - komunista
Nadávat na komunisty, kteří už ve funkcích jsou, je ovšem zcela zbytečné. Oni se do nich prostě neměli dostat. Jak to ale vysvětlit těm občanům s krátkou pamětí, kteří je stále volí? S komunisty se prostě musí, bohužel, počítat. Věděl to i ministr zdravotnictví Rath, když v nedávných televizních Otázkách Václava Moravce teatrálně pravil: "Když mohli komunisté svými hlasy pomoci ke zvolení prezidentem Václavu Klausovi, proč by nemohli být dost dobří pro mě?". Psal o tom Petr Kolář v LN (Ohánět se Klausem, 12.3.). To, že už tři roky používají sociální demokraté pro svoji spolupráci s KSČM toto universální "ospravedlnění", se Petru Kolářovi nelíbí stejně jako mně. On však pokračuje: "Tím, že šel Klaus před třemi lety škemrat o hlasy ke Grebeníčkovým soudruhům a už jako prezident ho pozval do - pro komunistu dříve zapovězených - Lán, jim poskytl neocenitelnou službu". Pane Koláři, říkejme, prosím, celou pravdu. Komunisty nezvolil do parlamentu Klaus, a tak všichni kandidáti na úřad prezidenta, s výjimkou paní senátorky Moserové, se šli tehdy představit poslaneckému klubu KSČM. Ani já ani vy jsme u těch jednání nebyli, a tak nevíme, jak kdo "škemral". Voliči prostě připravili a nadále zřejmě budou připravovat tuto komunistickou překážku nejen všem budoucím demokratickým kandidátům na prezidentský úřad, ale demokratickým politikům vůbec.
Tu mnohokrát diskutovanou fotku s Grebeníčkem na balkóně zámku v Lánech dal do vývojky Václav Havel už v roce 1990, když jmenoval šéfem federální vlády vrcholného aparátčíka totalitního režimu Mariána Čalfu a poskytl tak komunistům generální pardon na věčné časy. Podobných fotografií se špičkovými komunisty, nejenom s Čalfou, má Václav Havel stovky. Nevyčítám mu to. Byli jsme tehdy všichni opilí svobodou a nevadilo nám to tolik. Jen se nám ten listopadový "samet" prostě vymknul z ruky a přichází nás teď pěkně draho. Expředseda Grebeníček špiní při jednání sněmovny beztrestně památku senátora Bendy a vysmívá se nám do očí, stejně jako se jeho otec bachař vysmíval spravedlnosti, když tak dlouho nechodil k soudu, až zemřel nepotrestán.
Komunisty na naši politickou scénu nevrátila poslední prezidentská volba a jedna balkónová fotografie, protože komunisté nikdy z politiky neodešli. Čtyřem občanům z deseti by nevadila jejich účast ve vládě, a tak si je ČSSD namlouvá i prostřednictvím svých zatím bezpartijních ministrů s původně pravicovými kořeny. Ať už jde o doktora Ratha, bývalého člena ODS, nebo o kolegu Vítězslava Jandáka, toho času šéfa resortu kultury. I on začínal po revoluci jako pravičák. Dnes je, jak říká, ministrem kultury všech občanů napříč politickým spektrem, jenže když sedí na zasedání Paroubkova kabinetu, tak tu svou původně pravou ruku nechá pod stolem a hlasuje levou. To už je na levačku. Pokud tak bude činit i po eventuálním volebním vítězství rudé koalice, bude to možné jen s tichou podporou komunistů. To by bylo o hodně horší než jedna fotka na zámeckém balkóně. (Píšu to tady, pane ministře, proto, abys jednou, až spolu budeme v tom tvém starobinci pro herce, neříkal, že jsi o ničem nevěděl).
Komunistů se jen tak nezbavíme. Leda, že by se vyměnil národ s krátkou pamětí. Bude možná třeba nejdřív zvolit politicky gramotné voliče a ti půjdou k urnám. Národu, který byl několik desetiletí zvyklý na vládu domovních důvěrníků, bych pořád ještě moc nevěřil. My jsme totiž schopni si znovu, tentokrát dobrovolně, zvolit socialismus.
Doufám pořád, že to tak tragické nebude. Pražští diváci přítomní v sále při posledním Moravcově televizním předvolebním přenosu se panu ministru Rathovi smáli, přesněji řečeno posmívali. Jeho budoucí eventuální kolega, pražský leader kandidátky KSČM soudruh Beneš, podal dokonce mimořádně legrační výkon, za který by se nemusel stydět ani Milouš Jakeš. Hezké komické duo. Jenže, pozor, pane doktore, být komunistou je diagnóza. A je to nakažlivé.
11.3.06
