Hamáčkova akce kulový blesk oslabila vládu i sociální demokracii

Jsou režimy a jsou strany, pro něž je pevná ruka signifikantní. Stejně tak jsou země, v jejichž vládách ministři rotují, aniž by měli k momentálně svěřenému resortu nějaký vztah. Prostě všichni chápou, že pouze jménem svých partají úkolují profesionální státní úředníky. U nás nejsme zvyklí ani na jedno.

Od členů vlády chceme, aby rozuměli aspoň tomu, co sami dělají, když už plavou v agendě svých kolegů ze Strakovky. Ne snad že by musel být ministr obrany voják, ministr zemědělství rolník a ministr dopravy strojvůdce.

Očekává se však, že budou mít ke svému úřadu blízko a získají si důvěru jedinců v dané oblasti působících. Nejvíce patrné to je v případě ministerstev zdravotnictví, školství a kultury. Tam je interakce s živými lidmi nejintenzivnější.

Stejně tak se předpokládá, že vládní rošády v průběhu volebního období budou mít nějaký hlubší smysl a zapadnou do pečlivě nalajnované strategie. Kabinet se přece zodpovídá sněmovně a je tvořen politickými stranami opírajícími se o program a promyšlenou personalistiku.

Proto když Jan Hamáček vyhrál sociálnědemokratický sjezd a v Lidovém domě se obklopil týmem, který si přál, dalo se tušit, že veřejnosti ukáže, jaký je rozdíl mezi stranou sužovanou rozmíškami a stranou s jasným poselstvím. Rychlost, s jakou vypakoval z vlády neúspěšného uchazeče o vedení ČSSD Tomáše Petříčka, byla natolik blesková, že mnozí začali přemýšlet, zda Hamáčka neovládá animální chuť po pomstě.

Zároveň ale šlo konstatovat, že pro Petříčka, jenž na rozdíl od většiny sociálních demokratů nevěří ve vládní projekt s hnutím ANO, už nebylo v Černínském paláci místo. Jsou ostatně země, kde by poražený ministr vrátil klíče od kanceláře sám.

Jenže Hamáček se rozhodl pro akci „kulový blesk“, s jejímž obsahem byl srozuměn možná Hrad, možná na sociálních sítích aktivní muzikálový producent Oldřich Lichtenberg, ale už ne klíčoví sociální demokraté.

Vady plánu odhalil ministr kultury Lubomír Zaorálek. Zpochybnil svůj přesun na prestižnější místo s odvoláním na „danajský dar“, poněvadž má pocit, že kompetence ministra zahraničí jsou slabší než kdysi – na úkor posíleného premiéra a prezidenta. Zároveň odmítl jen tak odejít od rozdělané práce ve složitém resortu, zvlášť kdyby jej měl nahradit poslanec specializující se dosud na odlišné obory – dopravu a stavebnictví.

Hamáček si svůj plán nepředjednal a rovnou jej sdělil médiím. Zaorálkovi nezbylo než zareagovat rovněž veřejně. Sociální demokraté pak usedli k rozplétání gordických uzlů s křížkem po funuse. Po gejzíru dětinských chyb se jakékoli dodatečné řešení prezentuje coby výhra obtížně.

Na pozadí koronavirové epidemie se ČSSD pyšnila tím, že zvládá nastalou situaci zdatněji než chaotický premiér a ministři za ANO. Jan Hamáček se na čas stal v červené mikině symbolem manažerské způsobilosti.

Nyní ale v přímém přenosu předvedl, jak plave ve zdánlivě banálním výběru nového ministra zahraničí. O důkaz víc, že sociální demokracie už dávno potřebuje odpočinout si a nabrat čerstvé síly v opozici.

Česká republika si zaslouží solidní demokratickou levici a solidní demokratická levice by neměla uprostřed krize destabilizovat vládnutí.

Autor je politický analytik