Demokracie (řecky δημοκρατία) bývá definována jako vláda lidu (lidovláda), ve které při výkonu státní moci rozhoduje mínění většiny občanů. Ústava pak vymezuje způsob, jakým občané svoji vůli uplatňují. Demokracie přímá je na úrovni státu technicky téměř nerealizovatelná, protože vyžaduje hlasování o každé otázce jednotlivě, a proto se omezuje na referenda a přímé volby. Obvyklá je demokracie nepřímá (zastupitelská), ve které občané s volebním právem zmocňují k výkonu státní moci své zastupitele. Přídavná jména, přímá a nepřímá, významově upřesňují pojem demokracie, a podle toho by s nimi mělo být zacházeno. Znepokojuje mně, že současný newspeak[1] nahradil termín nepřímá demokracie pojmem parlamentní demokracie. Tím byl záměrně v poslancích a občanech vyvolán pocit, že parlament je jediný vykonavatel státní moci., což se nezakládá na pravdě. Z toho pak vyplývají i současné mediálně zveličované a dramatizované rozdíly v názorech předsedy vlády a prezidenta na členy nové vlády.

Jako občan-neprávník považuji záměr předsedy vlády podat kompetenční žalobu na prezidenta republiky za degeneraci demokracie a zjevný příklon k totalitě. Entita, která není ochotná či schopná vyjednávání, které je základem demokracie, a hledá podporu v justici k prosazení jediného řešení, zřetelně opouští principy demokracie.

Tento případ však není ojedinělý. Koalice Pirátů a Starostů napadla u Ústavního soudu přepočet hlasů z říjnových voleb a snaží se domoci zrušení výroku Nejvyššího správního soudu, který v listopadu zamítl jejich volební stížnost. Žaloby u soudů se tedy bohužel stávají běžnou součástí politické (ne)kultury a náběhem na vládu soudců – imperium iudicum (řecky dikastologie, δικαστολογίε).

Tento proces má obrovské úskalí mimo jiné v tom, že právníci mají zcela jiné vnímání světa než zbytek populace. Jako zdroj informací doporučuji divadelní hru Karla Čapka Věc Makropulos z roku 1922. Významnou odlišností právníků je, že neposuzují věcnou podstatu konkrétní právní normy (ani v zásadě nemohou, protože by museli rozumět všem oborům lidské činnosti), ale jak ji lze vyložit z různých pohledů (žalobce, nebo obhájce). Jako snadno pochopitelný příklad uvedu volby děkana na jedné z fakult Mendelovy univerzity v Brně. Na funkci děkana byl navržen jeden profesor a jeden student, jehož nominace byla přijata s právnickým vysvětlením, že podmínkou nominace je členství v akademické obci příslušné fakulty a součástí akademické obce jsou i studenti. Právník neřešil fakt, že pokud by tvůrce vysokoškolského zákona předpokládal, „že je normální, aby žák byl ředitelem školy, na které se vzdělává“, měl být zákon zrušen a jeho autor zbaven svéprávnosti.

V podobné rovině je presentace nesouladu mezi názory prezidenta a předsedy vlády na personální obsazení jednoho ministerstva. Snaha vsugerovat občanům prostřednictvím medií, že jeden, nebo druhý musí poslouchat toho prvního a jediného, je zjevná. To ale nekoresponduje se záměrem ústavy. Nebo je snad kterýkoli z vykladačů ústavy opravdu přesvědčen o tom, že věcným záměrem ústavy je, aby se po jmenování předsedy vlády stal prezident jeho podřízeným a se sraženými podpatky a bez mrknutí oka plnil všechna jeho přání? A pokud předsedu vlády, kterého sám jmenoval, neposlechne, aby byl prohlášen za vlastizrádce? Domnívám se, že záměrem ústavy je vytvořit dvojici představitelů státu na principu „já pán, ty pán“, která povede státní politiku při oboustranném přijímání kompromisů. Považuji to za přijmutí a vyjádření principů demokracie. Kdyby nechtěl tvůrce ústavy navrhnout ústavu demokratického státu, ale absolutistického, napsal by ji jinak.

Účelová argumentace, že když byl Miloš Zeman předsedou vlády, také se domníval, že prezident musí jmenovat členy vlády tak, jak je on navrhl, nepotvrzuje nic jiného než to, že při pohledu na jednu a tutéž věc se mohou pohledy z obou stran lišit.

Podle mého laického názoru by měl Ústavní soud odmítnout přijetí kompetenční žaloby, a pokud se jí bude zabývat, bude to velmi znepokojivý signál občanům.

[1] Newspeak – soudobý jazyk novinářů a politiků, původně úřední jazyk totalitárního státu Oceánie v románu George Orwella,