V německé politice – a tuším, že nejenom v ní - začíná jít něco nakřivo. Tradiční témata ztrácejí na významu jsouce vystřídána tématy novými, vesměs v souvislosti s přívalem uprchlíků, ochotných účastnit se západní prosperity, ne však převzít západní hodnoty. Partaje reagují na změnu témat se zpožděním a nerady nebo vůbec nijak, čímž ztrácejí nejen své voliče, ale i své členstvo, jedna rychleji, druhá pomaleji. Staří straníci vymírají nebo mizí v domovech důchodců, mladí se nehlásí, kdyby to takhle mělo jít dál, mohou své sjezdy konat za štamtyšem některé venkovské hospody. Přitom jsou to ony, z nichž vychází veškerá moc ve státě; frázičku, přisuzující tuto moc blíže nedefinovanému lidu, si můžeme strčit za klobouček. Lid může leda některý z těchto soukromnických spolků volit, a i to je spíš vyhánění čerta ďáblem než skutečné řešení. I vypadá to, že systém parlamentní demokracie, jak je ve většině evropských zemí praktikován, se ocitá v pěkné rejži. Někde se stala chyba. Ale jaká?

Vím ovšem, co mi obratem zazní vstříc: nahraďme dosavadní systém demokracií přímou! Jak ji mají tamhle Švýcaři, a bezvadně jim funguje! Ale i s tím bych byl opatrn. Když už pomlčím o mnohasetleté zkušenosti Švýcarů s referendy, museli bychom od nich převzít i celou společenskou stavbu, jejímž základem a nejdůležitějším prvkem je obec, až po ní kanton (v našem případě asi okres, kraj už je příliš veliký lán země, než aby se s ním občan plně identifikoval) a až nakonec, pakli vůbec, nějaký stát… nene, tak zlehka to nepůjde. Ostatně, když tak sleduji, jaké figury volají v království českém po referendech, důvěra srdcem mým právě nelomcuje. Nikolivěk. Zastupitelská demokracie je dost dobrý nástroj, ledaže by si vyžádal jisté úpravy, hned povím jaké.

Rozhodnutím Říšské rady bylo r. 1907 v Rakousku-Uhersku zavedeno rovné, tajné a všeobecné hlasovací právo; i táži se při vší své nostalgii po časech císaře pána, jestli to jeho Říšská rada drobet nepřehnala. Nelze totiž pominout, že prosazením zásady rovnosti a všeobecnosti se – logicky - demokracie stává vládou průměru. A jelikož ústředním objektem zájmu partajních stratégů není občan kvalit nadprůměrných, ba ani průměrných, neboť i v průměru je obsažena určitá kvalita, nýbrž občánek rozumu prostičkého, snadno ovlivnitelného, vychází ze všeho jako rozhodující síla demokracie lidský podprůměr. Jakž lze pozorovat při různých volebních bojích: kdejaké rohy a kandelábry oblepené plakáty s vyobrazením zubících se pánů či zase mateřsky se usmívajících dam, slibujících celé pytle modrého z nebe výměnou za občánkův hlas… není tento pomalu už obehraný rituál určen průměrnému občanu, jelikož i ten si dokáže vytvořit svůj názor, ať už jakýkoli, nýbrž duševnímu proletáři, všeho názoru prostému.

Co s tím? Vátit se k volebnímu censu, majetkovému či příjmovému, jako tomu bylo před rokem 1907? Nebo omezit volební právo na osoby daně platící? Nu, sám bych nebyl proti tomu; věru že nevím, proč má spolurozhodovat o dění ve státě ten, kdo k jeho provozu halířkem nepřispěje. Ale ani to by nejspíš parlamentními mlýny neprošlo. Nebo… vida, už to mám: co kdyby se za účast na volbách platilo? Nemusely by to být kdovíjaké sumy; za zapsání do volebních seznamů by stačilo vybírat poplatek ve výši ceny pěti lahvových piv. Hned by se ukázalo, komu leží na srdci osud státu a společnosti, a kdo si jen tak rád politicky zafandí, když je to zadarmo.

No… já vím, trochu střelený nápad. Ale třeba má někdo lepší, uskutčnitelnější. Jestli ano, sem s ním! Aby se politika opět stala věcí veřejnou, ne hračkou soukromníků sdružených v kluby, jimž se ze setrvačnosti říká strany; aby občan – je-li ještě hoden toho titulu – měl na výběr něco víc než čerta s ďáblem.

Hannover, 2. března 2019