Čtete-li tyto řádky až po poledni, víte už, jak dopadlo hlasování tzv. véčkařů neboli zaregistrovaných příznivců Věcí veřejných o tom, zda se má jejich strana opravdu zúčastnit dojednané vládní sestavy. „Nevéčkařská“ část společnosti se k referendu stavěla spíše kriticky: úzká skupinka několika tisíc lidí prý drží v šachu celou republiku, jež po letech vládní nestability dychtivě čeká na relativně poklidné panování nové trojkoalice.

Kdyby si však některá z koaličních stran kvůli schválení koaliční smlouvy svolala speciální stranický sjezd, považovalo by se to sice za komplikaci, nicméně o její legitimitě by asi nikdo nepochyboval. U VV patrně vadilo, že nešlo o řádné členy strany, ale o anonymní a těžko definovatelnou (tedy „netransparentní“) skupinu sympatizantů, o jakýsi „první kruh“ kolem jádra VV. A navíc hlasující na webu, který v pátek, kdy mělo hlasování vypuknout, údajně zkolaboval a už před kolapsem se choval dost divně: například těm, kdo klikli na NE, poděkoval za jejich ANO.

Na Věci veřejné pohlíží veřejnost s nedůvěrou, kterou okolnosti provázející referendum o vládě rozhodně nerozehnaly. Zkusme se však na chvíli oprostit od Radka Johna či novomanželů Bártových a upřít zrak trochu dále do budoucnosti.

Hlasování přes internet se začíná pomalu šířit, nehledě na varování kritiků, poukazujících hlavně na snadnou manipulovatelnost. Není divu. Pokud lidé provádějí na internetu bankovní operace, objednávají a platí zboží a vůbec na něm tráví skoro celý den, je jen otázkou času, kdy na „síti“ budou probíhat i normální volby a kdy hlasování papírovým volebním lístkem bude něčím podobně archaickým, jako když jde dnes někdo na poštu poslat dopis. Avšak vidět ve víkendovém „véčkorendu“ pouze první (byť hodně nedomrlou) českou vlaštovku hlasování na webu v normálních volbách ještě není dostatečně futurologické.

Pravá futurologie se týká budoucnosti politických stran. Od konce devatenáctého století zhruba do poloviny století dvacátého dominovaly politice strany masové. Měly hodně členů (řádově stovky tisíc až miliony) a peníze čerpaly z členských příspěvků. Tento model však postupně vytlačila moderní „volební strana“, která má členů málo a sestává vlastně jen z profesionálů, kteří se politikou živí či kteří by se jí chtěli živit. Na příspěvcích nic nevybere, a proto je závislá na penězovodech ze státního rozpočtu a na tajemných sponzorech. Takto získané desítky či stovky milionů pak vrhá do volebních kampaní, v nichž loví „duše“ (hlasy) pomocí politického marketinku neboli sofistikované propagandy.

Internet má potenciál vrátit masy do hry coby aktivnějšího hráče. Proč by tomu nemohlo být tak, že se člověk v určitém čase před volbami zaregistruje jako příznivec nějaké strany (teď neřešme jak a kde), což mu umožní účastnit se vnitrostranických diskusí, rozhodovat (i o složení kandidátních listin) a přispívat na činnost strany daňovou asignací, což by byl jediný povolený způsob financování? Způsob, jakým Barack Obama financoval svou kampaň pomocí drobných dárců na internetu, zakládá naději, že výše popsaná představa nemusí patřit pouze do sféry utopií. V takovýchto e-poměrech by různí kmotři a verbíři černých duší měli hodně ztíženou práci.

Ale i ty reálně vyhlížející utopie bývají zrádné, skrývá se v nich plno různých „čertíků“. Naštěstí tu máme VV a jejich referendum! Čítankovou ukázku toho, jak se to nemá dělat.

„Véčkařská“ referenda vznikla u VV jako líbivý marketinkový tah. VV nakonec volilo přes půl milionu občanů, aniž by chtěli plody přímé demokracie přímo okusit. Do okruhu „vnější strany“, tedy mezi véčkaře, se totiž do voleb zaregistrovalo jen 18 tisíc lidí, tedy asi 3 % voličů VV. Z této skupinky se pak anket na webu účastní prý tak desetina, ba méně (tedy maximálně 0,3 % voličů VV). Ovšem 10% účast je nutná pro platnost hlasování. „Vnitřní strana“ tak musela v červencovém žáru čelit problému, který si sama vyrobila.

Čelila mu jednak po dobrém, formulací otázky, v níž se přímo odkazovalo na koaliční smlouvu, sice prý obsahující mnoho z programu VV, kterou ale, ruku na srdce, z véčkařů asi sotva kdo četl celou. Jednak trochu po zlém - Radek John pohrozil rezignací, kdyby výsledek nedopadl dobře. No a kdyby ani to nestačilo, sčítání hlasů přece prováděl systém pod kontrolou stranického vedení, který uměl alespoň vhodně zkolabovat.

Nejzajímavější byl však amatérismus, s nímž k referendu „vnitřní strana“ přistoupila: kolabující web, kde véčkaře k hlasování zvala ruka s ukazováčkem okatě namířeným na ANO, i celková ospalá laxnost špiček VV, tvářících se, že je vše jasné či dávajících přednost svatebnímu veselí. Patrně mají véčkaře za obtížné hlupáky, na něž stačí pár fíglů. Až by jim člověk přál, aby se jim to jejich letní pohodářství pěkně vymstilo.

Ale i ty reálně vyhlížející utopie bývají zrádné, skrývá se v nich plno různých „čertíků“. Naštěstí tu máme VV a jejich referendum! Čítankovou ukázku toho, jak se to nemá dělat.

LN, 12.7.2010

Autor je politolog