O povolebním uspořádání rozhodnou i hlasy pro strany, jež se do sněmovny nedostanou

Pohled na průzkumy veřejného mínění z poslední doby dává tušit, že hlavní aktéři podzimních parlamentních voleb budou v zásadě dva: Andrej Babiš a uzavírací klauzule. Právě skutečnost, kolik subjektů nakonec přes pětiprocentní (pro dvoučlenné koalice desetiprocentní) uzávěru „přeleze“, rozhodne o volebním výsledku jako zcela klíčový faktor, nejen z hlediska možných kombinací pro budoucí vládní koalici, ale i z perspektivy tzv. přerozdělování propadlých hlasů. Velký propad hlasů totiž může v krajním případě přinést nadpoloviční či skoro nadpoloviční parlamentní většinu i tomu, kdo získal nějakých pětatřicet procent, tedy, konkrétně, hnutí ANO.

Na potřebných 10 procent zatím nedosahuje koalice KDU-ČSL a hnutí STAN, nebezpečně nad pěti procenty se pohybuje TOP 09, již pod nimi jsou například Piráti či Zelení, přičemž hypotetická „Strana zelených pirátů“ by se přes laťku asi přehoupla. Mezi jedním až třemi procenty se pak krčí třeba Robejškovi Realisté nebo Svobodní.

Když pravici pomůže levice

Hlasy se fakticky nepřerozdělují v tom smyslu, že by existovala nějaká komise, jež by řešila, co s nadbytečnou hromádkou propadlých volebních lístků. Jde o faktický důsledek způsobu rozdělování mandátů, kdy se v každém z krajů (volebních obvodů) přidělují křesla jen těm stranám či koalicím, které dané bariéry celostátně překonají. Velmi hrubě, opravdu pouze orientačně lze však odhadnout, že pokud propadne 30 % hlasů, pak strana, jež získá 33 %, si z nich třetinu „vezme“, neboli v mandátech dostane přinejmenším o 10 procentních bodů víc, konkrétně 43 % křesel. A pokud by, čistě hypoteticky, na podzim lidovci a STAN dostali 9,99 %, TOP 09 4,9 %, Piráti 4 %, Zelení 3 % a tříšť plus minus jednoprocentních dejme tomu v součtu 5–7 %, jsme zhruba na 30 % propadlých hlasů. S připočtením 4,5 % pro Okamurovu SPD, což jí přisoudil průzkum STEM zveřejněný 10. července, pak dokonce za metou třiceti procent.

Ilustrativní příklad významu propadlých hlasů poskytují parlamentní volby v Polsku z roku 2015, po nichž se ujala vlády strana Právo a spravedlnost (PiS). Byť získala pouze něco přes 37 % hlasů, tento výsledek zároveň znamenal jednobarevnou parlamentní většinu. V roce 2011 obdržela Občanská platforma, vedená Donaldem Tuskem, 39 %, leč na samostatné vládnutí jí to nestačilo, a musela uzavřít koalici s Polskou lidovou stranou.

PiS Jarosława Kaczyńského však paradoxně pomohla k moci polská levice. Volební sdružení několika levicových stran získalo pouze 7,55 %, a nepřekonalo tudíž laťku pro koalice, která v Polsku činí 8 %. Tři a půl procenta voličů totiž oslovila ještě jiná levicová strana, nazvaná Razem neboli Společně (sic!), což ale zase nedostačovalo k překonání pětiprocentní laťky pro jednotlivou stranu. Kdyby se před volbami Razem připojila k levicovému bloku a pokud by pětiprocentní hranici překonala i pravicová strana KORWin, jež získala 4,76 %, PiS by na parlamentní většinu sotva dosáhla a vznikla by nejspíše nějaká koaliční vláda.

Polský volební zákon navíc koalicím trochu nahrává, když pro ně stanovuje metu 8%. Naše aktuální úprava nikoliv, u nás platí takzvaná aditivní neboli sčítací klauzule, kdy se pro dvoučlennou koalici vyžaduje 10 %, pro tříčlennou 15 %, pro čtyř- a vícečlennou 20 %. Jde o dědictví opoziční smlouvy, poněvadž tvůrci tehdejší volební reformy, jež měla napomáhat velkým stranám, museli nějak odrazovat trpaslíky, aby tím, že si stoupnou jeden druhému na ramena, nevytvořili alespoň menšího obra, neboť pak by z nového volebního zákona těžili i oni. Ústavní soud sice podstatné části novely volebního zákona z roku 2000 zrušil, aditivní klauzuli nicméně ponechal v platnosti, jelikož ji neshledal v rozporu s ústavou. Ke změně by ale stačila obyčejná novela volebního zákona.

Bez lídra a tématu

Z doby opoziční smlouvy však určitě stojí za připomenutí ještě fenomén jménem čtyřkoalice, v níž se, i v obraně před očekávanými dopady výše popsaného volebního zákona, sdružila KDU-ČSL s liberální Unií svobody, ODA a dnes už téměř zapomenutou Demokratickou unií (DEU). V krajských volbách 2000 sice čtyřkoalice dobyla 22,9 %, vývoj celostátních preferencí však vůbec nedával jistotu překonání potřebných dvaceti procent, a uskupení se tedy začalo chovat podobně jako posádka balonu, z něhož uchází nosný plyn – odhazovat zbytečnou zátěž. Ze čtyřkoalice se tak stala dvoukoalice lidovců a unionistů, kteří předtím fúzovali s DEU. Ve volbách 2002 startovala pod názvem Koalice, a byť překonala 10% laťku, byl její výsledek 14,21 % hodně rozpačitý. Ztratila totiž nepřítele, neboť opoziční smlouvu její aktéři (hlavně ČSSD) před volbami sami odpískali. „Třetí síla“ tudíž najednou působila rozplizle, chyběl jí silný lídr i nosné téma. Podobně jako sdružení lidovců a hnutí STAN dnes. Říká se „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky“, ale...

Autor je politolog

LN, 13.7.2017