Dalo by se říci, že mediální vlny jsou rozbouřeny. Od nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu se pořád něco děje. Svět se změnil jako mávnutím kouzelného proutku. Včerejší jistoty zmizely a místo nich se objevily nejistoty a hrozby. Média perlí komentáři a protiúvahami. Někteří lkají po krásném minulém světě, jiní hřímají o hrozbách apokalypsy a další se zase radují, že konečně zavládne zdravý rozum. Jak se v to má jeden vyznat?

Uprostřed informační pěny se orientuje opravdu těžko. Pokusme se proto udělat malý myšlenkový experiment a představme si pokročilou meziplanetární civilizaci, která – chráněna před objevením svými pokročilými technologiemi – ze své základny (třeba na odvrácené straně Měsíce) vývoj lidstva dlouhodobě monitoruje a podává pravidelná hlášení do centrály. I když samozřejmě monitoruje a pomocí AI vyhodnocuje veškerou naši komunikaci, její pozice jí poskytuje určitý nadhled. Současné poznatky o lidstvu na planetě Země proto posuzuje v dlouhodobém kontextu. Neuniklo jí, že přibližně od roku 1500 došlo k nebývalému rozmachu civilizace obývající poloostrov na západě asijského kontinentu nazývaný Evropa, která si v průběhu relativně krátké doby částečně osvojila a částečně vynalezla řadu nových technologií, které potom velmi efektivně zaváděli její příslušníci do praktického využití. Díky nim získala trato civilizace ekonomickou a vojenskou převahu, která umožnila postupné rozšíření jejího vlivu a moci i na ostatní kontinenty. Rasy obývající tyto země neměly proti Evropské civilizaci II, jak si ji pracovně mimozemšťané označili, žádnou šanci.

Ruku v ruce s technologickým rozvojem šel nárůst životní úrovně i rozvoj kultury. Dominance této kultury dosáhla takové úrovně, že tato civilizace sama sebe přesvědčila, že je jedinou správnou variantou vývoje lidstva a že pro všechny ostatní civilizace bude nejlepší, budou-li následovat jejího příkladu. Expanze Evropské civilizace II samozřejmě nebyla bez vnitřní dynamiky a pnutí. Velké schizma, kdy se osadníci na kontinentu Severní Amerika odtrhli od mateřské základny ještě přežila díky silné kulturní a duševní spřízněnosti. Svého vrcholu dosáhla Evropská civilizace II v roce 1900, v reportech mimozemšťanů bylo uvedeno jako datum pozemského kalendáře 22. leden 1901, kdy zemřela na ostrově Wight Viktorie, královna Velké Británie a císařovna indická. Od té doby to šlo s Evropskou civilizací II skopce. Její vnitřní pnutí vyvrcholilo ve dvou ničivých válkách ve 20. století, které geneticky a výkonnostně zdecimovalo Evropský poloostrov. Do popředí civilizace se dostali původní secesionisté obývající Severní Ameriku, kteří nastolili krátkodobé období stability a prosperity díky vyvážené dohodě s národy obývajícími východní část Evropy a severní část Asie, které do určité míry přejaly evropské kulturní vzorce. Společně vytvořili celosvětový systém zaměřený na udržení stability a podporu obchodu a struktury pro jeho zajištění. Tento systém samozřejmě odrážel nejen původní hodnotová východiska Evropské civilizace II, ale zajišťoval též jeho protagonistům řadu výhod. Národům obývajícím východní Evropu a severní Asii se však nepodařilo však převzít evropská pozitiva a pokus naroubovat evropské kulturní vzorce na jejich dlouhodobou mentalitu skončil rozpadem jejich státního útvaru. Na krátkou dobu zavládlo období, které mnoho příslušníků civilizace, která byla v análech mimozemšťanů po roce 1900 přejmenována na Euroatlantickou, vyhodnotilo jako konečné vítězství svých myšlenkových konceptů.

Toto přesvědčení se však ukázalo iluzorním, neboť dva silné faktory působily ve prospěch zničení Euroatlantické civilizace. Prvním z nich bylo rozšíření nových technologií a z nich vyplývajících ekonomických a i vojenských kapacit i mezi ostatní civilizace na planetě. Díky tomu se nejen civilizace obyvatel východní Evropy a severní Asie udržela vojenskou paritu s Euroatlantickou civilizací, ale objevil se rovněž velmi rychle nový konkurent – civilizace žluté rasy obývající centrální Asii. S tím, jak technologická dominance Euroatlantické civilizace upadala, celá struktura zavedeného systému se pro ni stávala stále méně výhodnou a její příklad pro ostatní civilizace a národy na planetě stále méně atraktivní. Tato situace vyvrcholila silným pnutím počátkem dvacátých let 21. století.

Druhým faktorem byla vlastní degenerace Euroatlantické civilizace. V důsledku eliminace všech typů stresových faktorů, které formovaly vývoj lidstva po tisíciletí, se stala změkčilou. Její příslušníci zpohodlněli a odmítali přejímat odpovědnost za své životy a ve stále větší míře ji přenechávali anonymním institucím, které se neustále množily a zbytňovaly. Zmizelo odhodlání bránit se a množit se, místo nich nastoupily zcela efemérní náboženství a kulty. Pnutí vyvolané vnějšími vlivy zastihlo Euroatlantickou civilizace zcela nepřipravenou, což vyvolalo nakonec krizi v roce 2025 pozemského letopočtu.

Mimozemští pozorovatelé díky svým vyspělým analytickým metodám krizi dlouho předvídali. O vlastní hodnotové zakotvení jednotlivých aktérů se nezajímali a ideové pohnutky probíhajících dějů byly pod jejich rozlišovací schopností, průběh historických dějů posuzovali čistě fenomenologicky. Proto mladý výzkumník pověřený zpracováním pravidelné čtvrt-stoletní zprávy podal stručné hlášení:

„Dějiny jako obvykle. Rychlý nárůst potenciálu a kapacity žluté Asijské civilizace a překotný demografický vývoj na všech územích mimo území hodnotového vlivu Euroatlantické civilizace, doprovázený zesilováním migračních toků. Postupný úpadek evropské větve Euroatlantické civilizace vedoucí k bifurkaci dějinných proudů. Vyhodnocení výsledků bifurkace bude dodáno na horizontu 5 let.“

Kdyby se nám tato zpráva dostala do rukou (což samozřejmě při pokročilých kvantových šifrovacích technologiích mimozemšťanů nehrozí), co bychom s ní asi udělali? Bifurkace znamená česky rozdvojení; je to termín z matematické teorie nazývané nelineární dynamika (někdy také teorie deterministického chaosu), popisující stav, kdy se trajektorie systému (zobrazovaná ve vhodném stavovém prostoru) dostane na hranici stability. Zatímco za normální situace jsou případné náhodné vlivy působící na vychýlení trajektorie postupně utlumeny a trajektorie se postupně dostává zase na svůj původní běh, na hranici stability může i relativně malá náhodná výchylka hodit trajektorii tím či oním směrem, které potom dál běží již zcela rozdílně a postupně se od sebe vzdaluji. V normální mluvě používáme pro tento stav název „křižovatka dějin“ a tím náhodným faktorem může být např. obsazení určité pozice určitou konkrétní osobou s určitými specifickými vlastnostmi, která díky nulové stabilitě systému náhle představuje „neeliminovatelnou“ výchylku.

Výše popsaný mentální pokus a analogie s trajektoriemi dynamických systémů nám pomůže pochopit „fenomén Trump“. Jsme skutečně na křižovatce dějin. Donald Trump není příčinou vzniklé krize, která bouří v našich – a nejen našich - médiích – je její součástí, která – víceméně náhodně – získala na významu v důsledku poklesu stability naší společnosti chápané jako dynamický systém. Za stabilnějších poměrů by se patrně buď nikdy prezidentem nestal, nebo by jeho prostor pro operace byl výrazně zúžen. Je to primárně postupně narůstající vnitřní nestabilita stávajícího společenského systému, která jakkoliv nezjevná zejména těm, co ji vidět nechtěli, je prapůvodní příčinou současné krize.

Každá úvaha má končit poučením. To nemohu nabídnout. Nevím, co dělat s Donaldem Trumpem ani co dělat s Euroatlantickou civilizací. Ale začít bychom snad mohli tím, že si naši situaci uvědomíme jaká skutečně je, přestaneme vzdychat po starých zlatých časech, které se již docela určitě nevrátí, a bez předpojatosti se zamyslíme se kudy z konopí.