Osmnáctý kongres Občanské demokratické strany v sobotu podpořil svým usnesením vládu v jejím přístupu k Reformní smlouvě Evropské unie, což fakticky znamená souhlas nejsilnější strany s přijetím Reformní smlouvy. Následný požadavek o projednání zmiňovaného dokumentu Ústavním soudem již představuje pouze marnou snahu o zachování „eurorealistické“ tváře ODS.

Je to vskutku zajímavý paradox. Není tomu tak dávno, kdy si občanští demokraté odhlasovali, že budou všemi dostupnými prostředky bránit předávání kompetencí z národní úrovně do Bruselu. Dnes se tváří, že rozhodnutí obou sjezdů jsou slučitelná, což nemůže nevyvolat trpký úsměv.

ODS, zcela v duchu svého programu, před časem velmi rozhodně vystupovala proti návrhu Ústavní smlouvy pro Evropu, v čemž měla mou plnou podporu. Byl jsem rád, když dokázala vytrvale odrážet hysterická obvinění z „úzkoprsého nacionalismu“ a když její europoslanci proti takřečené euroústavě svorně hlasovali. Konec konců právě postoj ODS k Evropské unii byl jedním z hlavních důvodů, který mě přivedl do jejích řad.

Poté, co se evropská ústava zhroutila po francouzském levém háku a následném pravém háku z Nizozemí, přišli eurofederalisté s novým dokumentem – Reformní smlouvou. Ta sice odstranila ústavní charakter a znaky dokumentu a poskytla národním státům o něco více prostoru díky principu obousměrné flexibility, v zásadě však stále zůstává starou známou euroústavou. Zůstává smlouvou, která podporuje větší míru federalizace a centralizace Evropské unie a rozšiřování pravomocí Bruselu na úkor jednotlivých zemí.

Na fakt, že rozdíly mezi euroústavou a Reformní smlouvou jsou v podstatě minimální, poukázali s maximální věrohodností například poradce prezidenta Tomáš Haas (Co se skrývá pod novým názvem?) nebo europoslanec za ODS, Hynek Fajmon (10 důvodů proti Evropské reformní smlouvě- EUROÚSTAVĚ č. 2) , jeden z mála vrcholných politiků ODS, jemuž zůstal bojovný duch.

Naopak, Mirek Topolánek nebo Jan Zahradil, dřívější nesmiřitelní odpůrci eurofedralismu o poznání zkrotli. Europoslanec Zahradil alespoň uznává, že Reformní smlouva není žádná výhra, premiér Topolánek ji však opakovaně nazval úspěchem a vítězstvím eurorealismu. Ve světle výše zmiňovaných analýz pánů Haase a Fajmona působí Topolánkovy optimistické proklamace přinejmenším nepatřičně.

A jsme u dalšího z paradoxů, které se na ODS v poslední době nabalují. Pan Topolánek se deklarativně označuje za obdivovatele Margaret Thatcherové, ovšem jeho praktické kroky jej staví spíše do role jiného torryovského leadera – Edwarda Heatha. Tedy muže, který v čele své strany selhal, a to zejména pokud šlo o vztah k tehdejšímu evropskému společenství.

Co vede ODS k takové míře defétismu ? Co způsobuje, že ti, kteří proklamují své odhodlání ustupují po čase bez jediného výstřelu z boje ?

Osobně soudím, že je to nedostatek odvahy a rozhodnosti. Je to snaha dostát alespoň naoko proklamovaným konzervativním idejím a zároveň nepohněvat „proevropskou“ mediální arénu a vyhnout se střetům s kulturní levicí, dobře zabydlenou v mnoha médiích. To jsou ony výroky typu „co zmůžeme sami?“, „musíme být ochotni přijmout kompromis, aby to nedopadlo hůře“ a podobně.

Nemusí přitom jít pouze o Reformní smlouvu. Vzpomeňme na v tomto směru velmi signifikantní vyjádření poslance ODS, Marka Bendy k antidiskriminačnímu zákonu. Pan Benda tento legislativní paskvil nejprve podrobil zdrcující kritice, aby následně s velkou lítostí prohlásil, že pro něj bude hlasovat, neboť údajně nemá na vybranou. Vždy máte na vybranou, pane poslanče. Vždy existují alespoň dvě alternativy.

Postoje a chování většiny elit „modré strany“ tak dokazují, že ODS je díky nim de facto zastrašenou stranou. Silná slova o thatcherismu, konzervatismu a národních zájmech berou rychle za své, když je třeba tyto hodnoty důsledně hájit v nepřátelsky naladěném prostředí a nikoliv je pouze vzývat na společenských akcích. Převážná část modré elity má prostě strach. Bojí se střetů o politickou filozofii, hodnotových zápasů a kulturně politických půtek. Je to v zásadě spolek ustrašených lidí, což nemůže změnit těch několik málo výjimek, jichž si osobně hluboce a upřímně vážím.

„Tak zkus bejt aspoň jednou rytířem a řež se v bitvě prohraný…“ zpívá Daniel Landa ve svém songu „Čas odejít“. Pan Topolánek se s Landou nechává rád fotit, ale tuto píseň nejspíš nezná. Ona vlastnost „bejt aspoň jednou rytířem“ je právě tím, co převážné části elit ODS chybí.

Co říci závěrem ? Asi jen doporučit, aby si „modré elity“ připomněly trefný úryvek z práce C.S. Lewise : „Je – li kulatý stůl krále Artuše zničen, každý člověk musí následovat buď Galahada nebo Mordreda, není jiná možnost.“

Není jiná možnost, dámy a pánové…