Obsah bitvy o přijetí či odmítnutí radarového zařízení USA na našem území se posunul. Stále zřetelněji míří na elementární otázky geopolitické pozice a zajištění bezpečnosti České republiky.

Ani v počátku 90. let, ani po rozpadu Československa a před vstupem do NATO, jsme neprošli hlubší debatou o zajištění své obrany a bezpečnosti. Chyběla politická vůle, odborná bezpečnostní komunita, kvalifikovaní novináři i politici schopní takovou debatu absolvovat, o vojácích nemluvě. Do NATO jsme "podlezli" jak z hlediska vnitropolitického konsenzu, tak z hlediska připravenosti armády i české společnosti. A při prvé zátěži - operaci proti Jugoslávii - se zhroutila jak česká politika, tak veřejné mínění.

Potenciální umístění amerického radaru představuje druhou zátěžovou zkoušku a opět se objevuje neprodiskutovaná otázka naší geopolitické identity. S lokálním mandátem z místních referend prosazují starostové z Brd stále zřetelněji koncept vojenské a obranné neutrality celého státu a odmítnutí kolektivní atlantické obrany. Činí tak dokonce v synergii s rostoucím tlakem neutrálního Rakouska a pod nevybíravým neutralizačním tlakem ruských maršálů a Kremlu.

Ovšem odmítnutím amerického vojenského zařízení, které má vliv na kolektivní bezpečnost Ameriky i Evropy, české země začnou opětovné vyčlenění střední Evropy z atlantické obrany a geopolitického západu.

Československá a později česká bezpečnostní politika stály na tom, že Praha se sousedy (vyjma Rakouska) vytlačila ze střední Evropy Rudou armádu, zrušila Varšavský pakt a blokové rozdělení Evropy. Pomohli jsme ukončit studenou válku a přivedli do střední Evropy NATO. Praha a specificky tehdejší prezident systematickým tlakem pomohli rozšířit atlantickou bezpečnost do Pobaltí, na Slovensko a na Balkán.

Po geopolitickém a bezpečnostním sjednocení Evropy v NATO se mohla rozšířit i právní, hospodářská a politická Unie. Evropa završila své sjednocení po studené válce v roce 2004. Po 60 letech je Evropa sjednocená a vytváří svou Unii.

Nyní se však prointegrační proud české modernizace Evropy obrací a vede se bitva o naše angažmá v atlantické obraně Evropy a Praha rovněž zesiluje snahy o podlomení politické integrace Evropy.

Máme se od společných integračních projektů odvrátit a separovat? Máme zastavit prohlubování politické a obranné integrace západního světa? Nebo dokážeme přijmout břemeno společné obrany a společné politiky, byť jeho rozhodování nemáme ve svých rukou a jeho důsledky se nás budou vážně dotýkat?

Z čeho pramení pochybnosti nad dosavadním geopolitickým transferem českých zemí na západ, do atlantické a evropské komunity demokratických zemí? Ztrácíme směr a zájem o hodnoty demokratického světa nebo nemáme odvahu a morálku je unést, když s nimi může být spojeno riziko?

Debata na takové téma by jistě neuškodila. Ale u nás žádná geopolitická debata neprobíhá, ani v odborných kruzích, ani v bezpečnostních výborech našich parlamentních komor. Není divu, že se strategické otázky řeší na ulici, na demonstracích, v hospodách či na transparentech. Že se neargumentuje, ale vnucují se krajní názory. Výsledkem absence bezpečnostní debaty je fikce, že chybí jen komunikace a informace.

Je ale přijatelné, aby naši obrannou a bezpečnostní politiku, spojenou s obnovením demokracie a bezpečnosti ve střední Evropě, re-definovala skupina středočeských obcí a jejich starostů? Starostové jistě mohou vyjádřit svůj stranický či komunální zájem, ale nemohou definovat obrannou politiku země.

A je v našem historickém zájmu zohledňovat stanoviska neutrálního Rakouska a neo-imperiálního Ruska?

Nevím ani, zda investice a finanční přízeň vlády dokáží otupit odpor starostů a obcí v Brdech. Hlavním motivem obyvatel ani komunálních politiků v Brdech není chudoba a zaostalost, ale strach ze zvýšeného ohrožení v důsledku přítomnosti amerického vojenského zařízení globálního významu.

Na druhé straně je omamné vidět, jaký blahobyt přinesla Rakousku neutralita, protože nebylo zatíženo ani břemenem poválečných sankcí, ani povinností financovat obranu demokratické Evropy proti komunistickým hrozbám. Ale můžeme si dovolit takovému mámení podlehnout?

Zajisté máme své historické zkušenosti s neutralizací českých zemí v minulém století. Máme i své zkušenosti s expanzí ruského mocenského vlivu do střední Evropy. Pamatujeme si, jak dlouho trvalo, než jsme obnovili svou příslušnost k západu a obnovili naši bezpečnost, díky kterým jsme dosáhli nevídané svobody, klidu a prosperity. Takové prosperitě se ani dnes netěší obyvatelé jinak bohatého Ruska, ani obyvatelé jeho blízkých satelitů jako je Bělorusko nebo východ Ukrajiny.

Bezpečnost a svoboda ovšem nespočívají jen v blahobytu a poklidu, ale také ve schopnosti přijmout břemeno jejich obrany před hrozbami a riziky, které naše pohodlí a poklid ohrožují. Udržitelná bezpečnost a svoboda spočívají ve schopnosti ovládnout strach a přijmout možná rizika do budoucna, v které se poklid a provinční neutralita mohou rychle změnit.

Je třeba posbírat vše, co víme o důvodech společné obrany nás i druhých, a přemýšlet o všem, co přesahuje náš individuální a každodenní horizont. Strach a nejistota by neměly omezovat naši schopnost přijímat informace a rozlišovat jejich pravdivost. Namísto jejich škatulkování na "pro" a "proti", kterého se dopouštějí fundamentalisté ve vládě i v opozici. Hysterický pokřik a vášně v Brdech i jinde, výzkumy veřejného mínění nevyjímaje, vyjevují nadvládu strachu, nevyslovenou touhu po neutralitě a neangažovanosti ve vlastní geopolitické pozici mezi Východem a Západem. Ale to již zde bylo a to je za námi.

Je možné vyslovit mnoho pochybností o protiraketové obraně jako bezpečnostní politice, ale podstatou jejího odmítnutí nemůže být odmítnutí společné obranné odpovědnosti ze strachu nebo v touze po neutralitě.

Schopnost přijmout společnou odpovědnost, politickou i obrannou, je také věcí morálky a ochoty vzdát se pohodlí neangažovanosti. Ty v sobě musíme také hledat a nalézt.

Napsáno pro ČRo 6 a autorův blog na Aktuálně.cz