S Davidem Rathem se znám osobně. Dá se říct, že jsme kdysi asi tak dva roky působili na stejným pracovišti. Bylo to předtím, než se z Paroubkovy vůle stal ministrem a pak poslancem a hejtmanem. Naše vztahy nebyly zrovna přátelské, proto mě nijak nemrzelo, že jsem se s ním pár let neviděl. Zato teď ho už zhruba třičtvrtě roku vídám skoro denně. Navíc na tom nejméně očekávaným místě – v autobusu.

Ne, neděste se, středočeský hejtman nedojíždí do práce autobusem. To jen jeho propagační videoklipy cestují s námi, kteří bydlíme za Prahou či na okraji a používáme příměstskou dopravu dotovanou Středočeským krajem. K ukrácení dlouhé chvíle máme teď v některých vozech placaté obrazovky, na nichž dokola jedou reklamní spoty. Vedle reklamy na horoskopy do mobilu, na hospodu v Měcholupech a na zoologickou zahradu protáčí se tam také reklama na Ratha. Jeho spoty jsou pravidelně obměňovány, takže je lze sledovat jako televizní seriál či reality show ze života našeho hejtmana.

Pár ukázek: Rath s kolonou pěti limuzín přijíždí k asfaltérským strojům na rozestavěné silnici, pak hledí střídavě do stavebních plánů a střídavě k obzoru a významně pokyvuje hlavou. Další díl je o naleštěných hasičských vozech, historických uniformách a Rathovi besedujícím s venkovskou chasou. Televize nemá zvuk, jen vysvětlující titulky, ale i tak je patrné, že nálada panovala družná. Jindy ocitáme se v nově zrekonstruované školce. Rath v chumlu dětí spolu s nimi stříhá pásku, přihlížející učitelka dává pozor, aby si žádné z dětí nůžkama nic nevypíchlo. Reportáž končí ve školní jídelně, kde si hejtman na tácu nese nějakou dobrotu, aby s dětmi pojedl. Pak je na řadě domov důchodců. Rath nakloněn trpělivě naslouchá starouškům, přikyvuje, chápe, opět stříhání pásky, přípitek, díl končí odhalením jakési pamětní desky. Jindy je to nové oddělení v nemocnici nebo nové centrum pro cosi. Je zřejmé, že nebýt osobnosti pana hejtmana, nic z toho by nestálo.

Za dobu, co tento pořad nedobrovolně sleduju, viděl jsem nejmíň tucet přestříhávaných pásek, stejné množství přípitků, tři odhalené pamětní desky a několikero poklepávání na různé základní kameny. Chápu psychologický záměr projektu – podprahově zanést do podvědomí cestujících informaci „neustále pro vás něco stavím, buduji a otvírám“. V mém případě se však záměr nějak zvrtnul a v podvědomí se mi usadila otázka: úřaduje ten chlap vůbec někdy? Anebo se jen neustále nechává převážet jako svatá monstrance z jedné slavnosti na druhou? Vždyť to jeho hejtmanování spočívá jen v permanentním střihání pásek a připíjení. Zbytek svého času, mám dojem, tráví pak coby poslanec buď řečnickými exhibicemi v Poslanecké sněmovně, anebo přípravou řečnických exhibic do Poslanecké sněmovny.

Když se David vedle poslancování stal i hejtmanem a někteří se divili, jestli to jde dohromady, vyhlásil, že jeden ze svých platů (myslím, že ten poslanecký, protože je menší) bude celý odevzdávat potřebným. Aspoň co jsem zaznamenal, skončilo to tím, že jedné paní koupil brejle. Ostatní žadatelé – ano, Rath k charitě potřebuje konkrétní žadatele, aby pomoc mohla být adresná a následně bylo s kým se vyfotit, – nesplňovali kritéria, jimiž je poskytnutí příspěvku podmiňováno (pokud se mýlím, budu rád za nějakou bližší informaci). Napadlo mě teda, jestli by z toho poslaneckého platu Rath nemohl financovat svůj autobusový seriál. A taky ty celostránkové inzeráty, které o sobě nechává vždycky před volbama otiskovat v Blesku. Středočeský kraj poté, co rozdal stovky milionů na žákovské dopravě zdarma a na regulačních poplatcích populisticky hrazených za pacienty, nemá peněz nazbyt. Kdyby ty (sebe)propagační „projekty“ místo kraje financoval Rath sám, ušetřily by se tím veřejné prostředky, takže i to by byla jistá forma charity, ne?

Ale i kdyby finanční stránka Rathovy reklamy byla takto vyřešena, stejně nevím, jestli by nakonec nebylo ještě lepší, kdyby hejtman nechal už ty nůžky na pokoji. Kdyby začal méně stříhat pásky, otevírat a odhalovat, prostě kdyby se začal o něco méně chlubit cizím peřím a místo toho začal líp a efektivněji úřadovat. Například silnice jsou po zimě u nás zas, už tradičně, plný děr. Kupodivu na stejných místech jako vloni. Nedalo by se, prosím, už konečně zařídit opravu tak, aby to pár let vydrželo? Kdyby to opravdu nešlo jinak, byl bych ochoten kvůli tomu oželet i tu autobusovou telenovelu.

Převzato z JanBurianek.blog.idnes.cz se svolením autora