Světová finanční krize, potažmo návazná hospodářská recese, si společně s tlakem odborů, nejrůznějších průmyslových svazů, médií i veřejného mínění vynutila na národních vládách různé záchranné balíčky, jejichž nikoliv výjimečnou součástí je i tzv. šrotovací prémie. Tu můžeme zjednodušeně interpretovat jako dotaci pro každého, kdo svůj starý vůz vymění za nový. Kupříkladu rozpočet našeho západního souseda vyčlenil k těmto účelům 1,5 miliardy eur. V minulém týdnu bylo dokonce oznámeno navýšení této částky na celých 5 miliard eur, neboť větší část původní sumy již byla vyčerpána. Automobilky si samozřejmě takovéto opatření nemohou vynachválit.

Podobně jako v případě jiných hospodářsko-politických opatření je dobré si položit otázku, komu působení toho kterého ekonomického nástroje prospěje. V první řadě to jsou pochopitelně oni automobiloví výrobci a (samozřejmě) jejich zaměstnanci, přímý prospěch vyzískávají i podnikatelské subjekty zabývající se nezbytným šrotováním ojetých vozidel. Nepřímo na šrotovném vydělají subdodavatelské firmy těchto průmyslových odvětví. Kladné body si u veřejnosti připíšou samozřejmě autority, které (v rámci boje proti krizi) uvedly takovéto opatření v život. Šrotovné prý prospěje také státní pokladně, neboť ta ušetří na dávkách sociální podpory v nezaměstnanosti.

Podobně jako v případě jiných hospodářsko-politických opatření je ale nutné si položit rovněž otázku, kdo to všechno zaplatí. Na první pohled je vše zřejmé – jedná se o fiskální nástroj na straně veřejných výdajů. Šrotovací prémie, stejně jako jiné vládní výdaje, budou kryty daněmi. Nebo dluhem, který ale stejně nakonec uhradí daňoví poplatníci. Veřejný dluh totiž znamená pouhopouze odložené zdanění; dříve či později musí být každopádně splacen. V případě šrotovného jde tedy viditelně o finanční prostředky, které mohly zůstat k dispozici daňovým poplatníkům, a nalézt tak jiné, státním zásahem nevynucené, uvážlivé využití. K tomu však nedojde a díky tomu vznikají ekonomické náklady.

Navíc se jedná o explicitní výhodu udělenou z širokých veřejných zdrojů, avšak ve prospěch úzké, jasně vymezené zájmové skupiny zastoupené především v průmyslovém odvětví výroby dopravních prostředků a navazujících oborech. Toto odvětví (ovšem stejně jako řada jiných) je pochopitelně v době aktuálně probíhající krize pod mimořádným tlakem, ale státní pomoc touto formou není řešením, představuje pouze krátkodobou a selektivní pobídku. Krátkodobou proto, že státní penězovod tímto směrem jednoho dne vyschne (zdroje nejsou neomezené), a také proto, že se jednou zkrátka vyčerpá poptávka po šrotování ojetých vozů: nebudou zájemci (ani v tomto ohledu se nenabízejí neomezené možnosti). Co se bude dít potom, pokud stále ještě nedojde k hospodářskému oživení a ke z něj vyplývajícímu rychlému růstu poptávky? Bude navržena zase další pomoc?

Vraťme se však k selektivitě šrotovného – takováto státní dotace totiž znamená výhodu udělenou jedné části trhu na úkor ostatních. Jiná krizí postižená hospodářská odvětví se mohou logicky ptát, proč není pomoc zacílena i jejich směrem.Toto hospodářsko-politické opatření možná vyhovuje bruselským předpisům zakazujícím státní podpory, nicméně implicitně narušuje pravidla hry v jejím průběhu. Přitom navíc dochází ke kontraproduktivnímu oddalování nezbytné restrukturalizace ekonomiky. Uměle je prodlužován život a udržována tržní moc neefektivních struktur (resp. kapacit), což se vlnovitě šíří ekonomikou a zbytečně se tak protahuje její dalekosáhlá deformace.

Vlády se zkrátka vydaly na cestu nápravy problému, který přitom může mít jednoduché, i když nikoliv okamžité tržní řešení – přirozenou realokaci vzácných zdrojů z automobilového průmyslu (který je – zdá se – kapacitně předimenzován, neboť poptávka o aktuálně vyráběné množství aut nestojí) směrem k jejich efektivnějšímu užití. Zvolily tedy cestu poskytnutí parciálního privilegia, ačkoliv se nabízí implementace výhod všeobecných, například v podobě odstranění tržních a obchodních bariér, zjednodušení podnikatelského prostředí, plošného snížení daní a v neposlední řadě zodpovědné hospodářské péče o společnou pokladnu.

Centrum pro studium konkurence, Liberální institut v Praze