V době, kdy svět začíná chápat, že některé priority jsou pro přežití druhu Homo sapiens zásadnější než jiné, je naše skvělá ministryně financí rozhodnuta dotáhnout do konce zatím poslední vlny daňového zázraku.

Vzpomínám si na svou první finanční kontrolu, kdy mne úředník FÚ po skončení kontroly s úsměvem upozornil, že k lékařům chodí obzvláště rád.

„Je to proto, že u vás jsme schopni zkontrolovat každou stříkačku, zatímco třeba u stavebníků a dalších řemeslníků je to problém se zásobami, materiálem, často prací načerno atd. Vy neschováte ani špendlík“.

Je to pravda, neschováme. A vzhledem k systému našeho zdravotnictví je více než 99 % všech příjmů řešeno vykazováním návštěv, výkonů, aplikovaných léků pojišťovně a jejím následným zaplacením fakturací (týká se to samozřejmě specialistů v terénní praxi, praktičtí lékaři jsou hodnoceni kapitační platbou). Ono necelé 1 % jsou různé poplatky za vystavování různých potvrzení, mnohdy nesmyslných, ale přesto vyžadovaných. Rovněž ne všechna v ordinaci podaná léčiva jsou plně hrazená a lékař by bez dobrání rozdílu de facto částečně hradil léčbu ze svého.

Vzhledem k tomu, že je třeba po hodech začít škrábat dna hrnce, správný hospodář se začne dívat po všem, z čeho je možné ještě sehnat nějakou tu korunku, aby měšec, z něhož se tak dobře rozdávají prebendy voličům, nevyschl úplně.

Jako poctivý občan jsem si zažádal svou IT firmu, která obhospodařuje můj software, o laskavou pomoc při plnění tohoto zásadního úkolu záchrany státního rozpočtu. Po pár dnech mi přišla báječná nabídka rozšíření programu, která zcela rozptýlí mé starosti stran odvodu těch pár stokorun měsíčně do státního rozpočtu. Základní cena software byla stanovena na pouhopouhých 12.900 Kč bez DPH a měsíční poplatek 400 Kč. Prostým matematickým součtem jsem dospěl k výsledku, že ona tisícovka měsíčně nenahradí zhruba 20.000 roční investici do této záchrany státních financí (tak nějak jsem sobecky nechtěl přispět oné nejmenované firmě k jejímu báječnému zisku).

Ve své bance jsem se dozvěděl, že mi s klidem prodají (13.000) terminál, nebo mi jej za cca 400 Kč měsíčně zapůjčí. Pak bych ještě platil asi stovku měsíčně nějaké zprostředkovatelské firmě (proboha, za co?) a samozřejmě poplatky z platby kartou. Opět báječný způsob, jak nakrmit ony ruce, které jsou nataženy okolo každého úhlavního nepřítele státu - živnostníka.

Dneska jsem však v naději, neboť snad dorazí kdosi, kdo mi za slabých 5.000 Kč nainstaluje prý velmi jednoduchý přístroj, na kterém budu moci tisknout účtenky za výpis z karty nebo potvrzení pro střelce, že se trefí do terče a ne do obsluhy střelnice. Tady bych snad mohl být i lehce v zisku.

Je to vlastně docela fajn. Lékaři, na kterých teď bude ležet hlavní tíha infekce (a doufejme, že to žádný z nich neodskáče tím nejcennějším), budou běhat po finančních úřadech pro další kód pro komunikaci (vedle již několika dalších, které jsou nutné, aby vůbec dostali peníze). Pak ordinaci na den zavřou, aby se naučili bezchybně vykazovat ony desetikoruny, které nutně potřebuje naše báječná ministryně financí. A budou se modlit, aby neudělali nějakou chybičku, na kterou by „naši klekli“.

A pacient? Ten přece už vůbec není důležitý.