Sněmovna se po dlouhé době příprav pouští do protikuřáckého zákona, přesněji do vládního návrhu zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek.

Málokdo by si po minulých zkušenostech s obdobnými návrhy odvážil vsadit, že se zákon schválí, případně že se schválí v podobě, ve které byl navržen.

Překvapuje, že to má právě protikuřácký zákon tak těžké. Většina lidí jsou nekuřáci, proto není divu, že je kouř obtěžuje. Navíc je známo, že zdraví škodí i pasivní kouření. Tak v čem je tedy problém?

Obvykle se potíže protikuřáckého zákona vysvětlují nebezpečnou lobby tabáčníků, která sněmovnu vždy podplatí, s takto paranoickým argumentem se ale lze těžko spokojit, když člověk nakonec může jednání sněmovny sledovat a ověřovat, kolik na tom je pravdy a jestli vůbec nějaká.

Důvody jsou jinde. Za pozornost stojí, že zákon navržený ministrem zdravotnictví je velmi přísný.

V zemi, která pokud jde o kouření, patří spíše k těm liberálnějším, se najednou navrhuje úplný zákaz, který umožňuje vytlačit kuřáky nejen ze všech veřejně přístupných zařízení včetně hospod, ale třeba také z veřejných prostranství včetně chodníků.

To jsou samozřejmě parametry, o kterých se dá ještě diskutovat, zajímavá je však samotná skutečnost, že je zákon tak radikální.

Jistě lze pochopit nekuřáky, kteří normu psali a kterým kouř v hospodách fyzicky vadí. Lze pochopit přísnost, když si člověk uvědomí zkušenosti lékařů, kteří se setkávají s kouřením jako s hlavní příčinou některých smrtelných nemocí.

Přesto k prosazení záměrů nekuřáků i lékařů by se lépe hodil uměřený zákon, který by posunul hranice kouření uměřeněji, který by se proto setkal s menším odporem a měl větší naději na úspěch.

Problémem protikuřáckého zákona je prostě fakt, že otevřel prostor pro aktivistické politiky. Aktivismus, tedy politika podle pravidla „kdo není s námi, je proti nám“, obvykle shazuje sám sebe. Používá argumenty nikoli podle jejich věrohodnosti a přesvědčivosti, ale podle toho, jak moc jsou radikální.

Tím se aktivistická politika vzdaluje od reality a často bývá odhalena jako zavádějící a nepravdivá. Úplně typickým příkladem je jeden argument současného protikuřáckého boje, tedy mapa, která popisuje protikuřáckou politiku v Evropě.

Některé země jako Británie a Francie jsou zelené, protože zakazují kouření v hospodách úplně. Další, například Skandinávie, Itálie a Polsko jsou fialové, protože mají téměř úplný zákaz. Žlutohnědé jsou Německo, Rakousko a Slovensko s částečným zákazem. Červené je pouze Česko, kde je zákaz „nejednoznačný“. S tím by se tedy mělo něco udělat.

Ve skutečnosti je v Česku zhruba stejná situace jako v Rakousku, na Slovensku, většině spolkových zemí Německa a některých kantonech Švýcarska, protože některé místnosti jsou pro nekuřáky a jiné pro kuřáky.

Proč tedy používat zmanipulovanou argumentaci – nakonec každý volič dobře ví, jak je to s kouřením v hospodách v sousedních zemích. Když se uvádějí nevěrohodné důvody v okrajové debatě, zpochybňují se i ty opravdu klíčové argumenty proti kouření.

Pokud zákon neprojde, tak mnohem spíše než temná tabáčnická lobby způsobí neúspěch aktivismus jeho příznivců.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus