Neviditelný pes

POLITIKA: Dalajláma – lakmusový papírek osobností

21.10.2016

Po světě běhají tisíce politiků a každý z nich se snaží ze sebe udělat váženou osobnost, neb mu to logicky pomáhá v jeho povolání. Ale ne každý na to má. Proto je politika, ač pravděpodobně to nejdůležitější povolání na světě, do značné míry hlavně uměním předstírání. Jak řekl Raymond Chandler v jedné ze svých slavných detektivek:
„... policie a politika požaduje lidi nejvyšších kvalit, ale nenabízí nic, co by tento typ lidí přitáhlo. Tak si musíme vystačit s tím, co máme.“ (Volná parafráze).

Ale v demokratických systémech (i těch ‚více méně‘ demokratických) úspěch politiků závisí na nás voličích. A proto je naše, řekněme morální, povinnost politiky zvažovat, hodnotit a podle toho volit. A hodnotíme i ty, které nevolíme - politiky světové -, protože to patří do našeho celkového světového názoru a nakonec se to přenese i do našeho lokálního rybníčku.

Ale jak si o politicích, o těch mistrech názorových převleků, líbivých gest, populistického podbízení a často nestoudného lhaní, jak si o nich udělat správný názor? Je to nelehká práce. Pro mě je jeden z takových ukazatelů postoj dotyčného politika k dalajlámovi.

Když jsem před mnoha lety emigroval do Kanady, viděl jsem v televizi debatu s dalajlámou, pořádanou univerzitou Britské Kolumbie ve Vancouveru. Debata byla asi dvouhodinová. Dalajláma byl v té době mladší a víc ‚ukecanej‘. Velice aktivně se angažoval v mnoha tématech. Musím říct, že to na mě tenkrát hodně zapůsobilo. Kdybych to měl shrnout, tak bych řekl, že jeho přístup k problémům našeho světa je hluboce lidský. Moudře lidský. Od té doby jsem sledoval jeho aktivity a názory a když se naskytla příležitost jít na nějakou besedu s ním, tak jsem neváhal. Povedlo se mi to třikrát. Dvakrát ve Vancouveru, jednou v Praze. V Praze jsem si s ním dokonce potřásl rukou a prohodil pár vět. Ale není to přítomnost slavné osoby, která mi imponuje, ale jeho postoje a názory. Kdyby se mě někdo zeptal, koho považuji za největší světovou osobnost, tak řeknu dalajláma. Mám samozřejmě další favority (např. Margaret Thatcher, Stephen Hawking, John Kennedy, Gándhí, Kim Campbell, Anwar Sadat a pár jiných), ale dalajláma mi pořád tak nějak vybublává úplně nahoru. A evidentně nejsem sám, svět je přecpaný lidmi, kteří mají k dalajlámovi hluboký respekt.

A potom jsou lidé, kteří dalajlámu odmítnou přijmout, když je o to požádá (např. Jeho svatost papež František), lidé, kteří se od něj nejen distancují, ale považují za nutné to zveřejnit jako svůj oficiální postoj, a lidé, kteří se dokonce téměř omlouvají za to, že vůbec vlezl do země. Samozřejmě je to všechno o Číně. Totalitní režim, který bytostně nesnáší jakoukoliv autoritu, která by, byť jen teoreticky, mohla soutěžit s jeho absolutní mocí.

A tady jsem u toho lakmusového papírku. Politické a veřejné osobnosti lze posuzovat (mimo jiné) podle jejich vztahu k dalajlámovi. Pokud někdo veřejně deklaruje svůj odstup od takové kladné osobnosti jako dalajláma, tak víme, odkud vítr vane. Dotyčný tím veřejně říká: „Já nejsem nezávislý, ani můj úřad není nezávislý, je tu někdo, kdo mi může poroučet.“

A od papeže až po předsedu vlády je to nelichotivé přiznání.

petr.kolar.canada@gmail.com



zpět na článek