28.1.2022 | Svátek má Otýlie


POLITIKA: Ďábel vězí v detailech

5.10.2006

Bývalý prezident Václav Havel se v nedělních Otázkách Václava Moravce vyslovil pro sepsání úplně nové české ústavy. Současná patová situace má ale minimálně jednu velkou výhodu: odhaluje dosud netušené nepřesnosti či přímo vážné nedostatky ústavy stávající. Zdá se tedy, že nyní spíše nastal čas na pilování detailů než na sepisování nových ústavních textů -jakýkoli nový ústavní text by měl totiž odrážet zkušenost s tím, jak si stávající základní zákon vedl v extrémních zátěžových podmínkách politického patu. Obrazně řečeno, autor nám dluží ještě (často úmorné) redakční korektury svého původního románu, nikoliv nový opus.

Je-li takřka jisté, že vláda nezíská důvěru, vyvstává logická otázka, co se bude či co se může dít dál. Většina zvažovaných scénářů předpokládala dosti instrumentální nakládání s ústavou: kroky, které jsou na samé hraně ústavnosti, či dokonce za ní. Už to samo o sobě je na pováženou, leč „šalamounský“ přístup k základnímu zákonu státu v prvé řadě odráží patovou situaci, sám pat k tomuto neblahému přístupu politiky nutí. Pro kroky plně v souladu jak s literou, tak i s duchem ústavy prostě chybí dostatečná většina, jinak řečeno politická vůle.

Z okruhu vedení ODS proniklo v předchozích dnech a týdnech na veřejnost několik „hraničních“ variant. Jedna se týkala situace, kdy by hlasování dopadlo v poměru 100:100. Podle ústavního článku 73 podává vláda demisi, pokud sněmovna „zamítla její žádost o vyslovení důvěry nebo jestliže jí vyslovila nedůvěru“. Na základě interpretace „remíza není zamítnutí“ by pak vláda nemusela podávat demisi a mohla by vládnout i bez vyslovení důvěry, byť prezident by i v této situaci musel podle článku 68 začít vybírat nového kandidáta na funkci premiéra (iniciovat svůj druhý krok).

Ústava mu však neukládá žádnou časovou lhůtu. Podle věcného smyslu ústavního textu se sice jakékoliv nezískání důvěry rovná zamítnutí žádosti o důvěru, podobně jako remíza při hlasování znamená nepřijetí zákona, nicméně uvedený doslovný, až slovíčkářský výklad má svoji logiku a lze jím argumentovat na veřejnosti.

A Ústavní soud je ze hry, neboť mu nepřísluší rozhodovat takovéto případy. Politický pat by se pak proměnil v ústavní pat, s těžko předvídatelnými důsledky.

Dlouhé setrvávání v úřadu bez důvěry - a v demisi - se vládě může podařit i v případě nepochybného zamítnutí její žádosti o důvěru. Prezident má totiž možnost s druhým tahem otálet teoreticky až do konce volebního období. Český politický systém by se tak snadno posunul směrem k parametrům Výmarské republiky, v níž prezidentem jmenovaná vláda nemusela žádat v parlamentu o důvěru. Parlament ji mohl pouze svrhnout vyslovením nedůvěry; na tu je však u nás třeba minimálně 101 poslanců. A vyslovení nedůvěry vládě v demisi by stejně nic neřešilo, naopak, vše by se ještě více zkomplikovalo. Vláda bez důvěry a v demisi však není plnohodnotnou vládou, byť jakékoliv její rozhodnutí (jmenování, odvolání) bude mít plnohodnotnou právní platnost. Legalitě ale bude scházet patřičná legitimita. Navíc absence parlamentní většiny povede takovou vládu k výkonu moci cestou vydávání různých ministerských opatření a vyhlášek, k obcházení zákonů záplavou podzákonných norem. V latinskoamerické politické praxi se k tomuto způsobu uchylují hlavně tamní přímo volení prezidenti v - dost časté - situaci, kdy jim schází dostatečná parlamentní podpora. Důsledkem bývá zpravidla chaos, další podlomení státní moci, státní bankrot nebo armádní puč. V České republice sice s pučem (alespoň zatím) počítat nelze, nicméně oslabené dekretní vládnutí může nakonec vést k „argentinizaci“: k chaosu, propadu státních financí a k erozi státní moci a vymahatelnosti práva.

Jednou z klíčových postav je nyní - nepřímo volený a z hlediska pravomocí jinak spíše slabý - prezident, neboť on má plně v rukou druhé pověření. Přitom podle ústavy není vázán v podstatě žádným omezením - může jmenovat vlastně kohokoli (třeba lánskou kuchařku) a kdykoli (třeba až na jaře). Václav Klaus není blázen a bude se nepochybně rozhodovat s velkou odpovědností. Ostatně pokus druhý je jeho pokusem posledním. Nicméně nyní vlastně žijeme v poloprezidentském režimu, ačkoliv ústavně jde o systém parlamentní.

Co s tím? Okruh potenciálních dílčích změn ústavy víceméně vyplývá z předchozích řádků. Rozhodně by stálo za úvahu vložení konkrétních lhůt, například dokdy musí prezident někoho sestavením vlády pověřit (dejme tomu do deseti dnů). Vypršíli taková lhůta bez odezvy, měl by automaticky následovat další ústavou předpokládaný krok. A pokud by prezident oba své pokusy neúspěšně vyčerpal, měla by mít sněmovna na jmenování „svého“ premiéra taktéž pevnou lhůtu. Pokud by neuspěla, následovaly by automaticky předčasné volby. Tímto způsobem by se v případě patu země musela dopracovat k předčasným volbám do tří čtyř měsíců. Nikoliv mohla, ale musela. A sněmovna by taktéž měla dostat možnost vlastního rozpuštění kvalifikovanou většinou.

Vrátíme-li se na začátek k Václavu Havlovi, lze nyní stručně uzavřít: stačilo by několik vět, a vše by mohlo být jinak.

LN, 4.10.2006

Autor je politolog








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.