Dva přeceňované a jeden podceňovaný argument pro členství v Unii

Opakování, že od EU dostáváme víc, než kolik do ní odvádíme, dělá českému členství medvědí službu.

Nenapadlo by mě, že nové kolo debaty o odchodu z Unie otevře zrovna Václav Moravec, ale stalo se. Jeho výstřel „Proč by nebylo dobré vyzkoušet si czexit?“ (38.45) i nepodložené tvrzení, že by byla většina populace pro (29.10), zazněly paradoxně ve studiu, ve kterém žádný příznivce czexitu neseděl. Diváci tak mohli půl hodiny sledovat tři otevřené zastánce setrvání, jak se rozplývají nad grafem čistých příjmů Česka z rozpočtu Evropské unie.

Že z fondů Česko získává výrazně víc, než do nich odvádí, je jeden z nejčastějších argumentů pro členství. Kromě OVM zaznívá třeba na oficiálním vládním webu nebo v knížce pro mladé voliče od TOP 09 (s. 59). Bohužel je taky ze všech nejvíc kontraproduktivní. Proč?

Za prvé, během několika příštích let se poměr příjmů a odvodů ze a do společného rozpočtu s největší pravděpodobností výrazně sníží. A to kvůli odchodu Británie, vyprchávající solidaritě původní patnáctky nebo prostě proto, že Česko postupně bohatne. Z hole v ruce bude prázdná dlaň.

Za druhé, není šťastné přesvědčovat vášnivé stoupence co nejsilnější národní suverenity nepříliš hrdou skutečností, že se Česko stalo prostřednictvím unijních dotací jedním z největších příjemců zahraniční humanitární pomoci na světě. Ostatně Václav Klaus ml. loni vyzval k opuštění Unie „i za cenu, že o třetinu zchudneme“. Ochota akceptovat pád na hospodářskou úroveň Rumunska nebo Uruguaye ukazuje, že je volání po czexitu záležitostí především hodnotovou.

Celníci 2.0: nikde a všude

Zoufalý hlásek „jen tomu pomáhejte, volové,“ se ve mně ozývá i kdykoliv slyším tu o možnosti cestovat bez pasu a kontrol.

Za prvé, otevřené hranice jsou na členství v Unii do značné míry nezávislé. V Schengenském prostoru chybí pět členských zemí, naopak jsou v něm čtyři neunijní.

Za druhé, kontroly nezmizely ani uvnitř Schengenu. Dějou se i desítky kilometrů od hranic, namátkově, a jsou tedy spojené s nečekaným nepohodlím pro cestující.

Za třetí, návrat před roky 2007 nebo 2004 by bezprostředně pocítil jen zlomek lidí; kromě 114 tisíců Čechů, kteří pracují v jiných zemích Evropské unie, ještě nevelká skupina těch, co překračují hranice několikrát měsíčně. Kampaň postavená na solidaritě s manažery evokuje montypythonovský skeč Problémy extrémně bohatých lidí. Ostatním se zařízení pasu jednou za deset let a celní prohlídka několikrát do roka bohužel ztratí ve vší byrokracii, kterou život obnáší.

Na jakou půdu tohle přesvědčování dopadá, můžete zjistit v ironických tweetech s hashtagem #MojeEU.

Zásadní argument: EU jako páka

Daleko častěji než argumenty dotacemi a pasem by měl zaznívat následující, který zaklapne i do otevřenějších hlav národovců: naše členství v Unii posiluje hlas Česka v Evropě i ve světě a usnadňuje účast ve vrcholové lize jednotlivcům i firmám.

Čeští voliči mají dokonce jindy tak nenáviděné kvóty na disproporční zastoupení v Evropské komisi (jeden komisař pro desetimilionové Česko stejně jako dvaaosmdesátimilionové Německo) i Evropském parlamentu (dvakrát víc poslanců na jednoho voliče než Němci). Nikdy v moderní historii jsme neměli takovou páku na silnější země. Ať už při dělání politiky v samotné Unii, nebo prostřednictvím unijního kolosu při vyjednávání s USA, Čínou nebo Japonskem. Zopakuju to, aby si toho všimli i ti nejzběsilejší bojovníci za národní suverenitu: Nikdy v moderní historii jsme neměli takovou páku na silnější země.

Žádný mluvčí czexitu zatím nepřišel s reálným plánem, jak hrát v globálním světě významnější roli než Kazachstán nebo Alžírsko, které jsou v žebříčku hrubých domácích produktů – jejichž výše se významně překrývá s reálnou mocí – nad námi. Jaké jiné spojence si najít a co za spojenectví vyměnit. Jak zůstat na společném trhu a mít na něj pořád stejný vliv nebo jak se stát částí jiného půlmiliardového trhu, o jehož pravidlech bychom mohli hlasovat. Jak umožnit české vědě a českému vývoji tak těsný kontakt se světovou špičkou. Zdůrazňuji: reálným plánem. „Vytvořme z Česka daňový ráj bez byrokracie“ zní super – hádankou zůstává, proč se takhle jednoduše nevyšvihnul třeba ten Kazachstán.

Ale Švýcarsko! ozve se. Připomeňme si proto jednu důležitou věc: podmínky czexitu a bilaterálních dohod by nevyjednávali Švýcaři. Vyjednávali by je buď ti samí lidé, kteří dojednali všechno, co dnes na členství vadí, anebo lidoví diplomati z KSČM a SPD. V obou případech by czexit znamenal zabroušení do bezvýznamnosti. Nic pro hrdé vlastence.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce