Po ústavní stránce téměř vše klape. Mandát starých poslanců doběhl, prezident svolal zasedání nové Sněmovny (ta se na ustavující schůzi sejde v závěru června) a mezitím probíhají usilovná jednání o nové vládě. Potíž je jediná: prezident Klaus opět použil mimoústavní mechanismus a Petra Nečase nepověřil sestavením vlády, nýbrž „zatím jen“ vedením jednání o jejím vzniku.

Ukazuje se, že průběhu jednání pravděpodobně koaličních stran ODS, TOP 09 a VV pomáhá počet jejich poslaneckých mandátů (118) i uznání ze strany občanských demokratů, že tentokrát si na slabší partnery moc vyskakovat nemohou. Oni totiž zas o tolik „slabší“ nejsou.

Vyjednávání je patrně hladké i proto, že je vedou technokraté Nečas, Kalousek a manažerská elita VV, zatímco charismatický aristokrat nenápadně podřimuje či jednání suše glosuje. Přes očekávané zádrhele – protikorupční politiku, přímou demokracii, podobu a financování armády… - se zatím vyjednavači (lídři i experti v konkrétních odborných skupinách) přenášejí a dobře naprogramovaná mašina šlape dál.

Sotva je jen náhodou, že jako výstupy nám budoucí koalice střídavě dávkuje dobré a špatné zprávy: omezení platů, prebend a výsad politiků, školné, přímou volbu prezidenta, redukci sociální sítě… Dokonce partaje podezřívám, že i špičkování mezi jejich reprezentanty je (podobně jako „unikající“ drby) pečlivě aranžované.

Petr Nečas si nemůže dovolit chybu kvůli blížícímu se kongresu ODS. Věci veřejné potřebují šikovně navléct vysvětlení, proč ze svého radikálního programu ustoupily v tom či onom. Snad jen TOP 09 může být v naprosté pohodě – netlačí ji ani členové, ani voliči.

Sociální demokracie zatím nijak zvlášť invenčně na hemžení v pravicovém táboře nereaguje. Pokračuje v předvolební mediální strategii řady kritických tiskových zpráv, jimiž však jen dokládá, že není hybatelem, ale jen pozorovatelem dění. Iniciativu však vzala do rukou oznámením, že stejně jako vznikající vláda se chystá předložit svoji představu přímé prezidentské volby.

Mimochodem, právě ona ambice koaliční většiny hluboce sáhnout do Ústavy ČR je pozoruhodná, možná ještě více než připravované daňové, rozpočtové a sociální reformy. Přímá volba (přinejmenším) prezidenta či zavedení tzv. klouzavého mandátu (člena vlády by ve Sněmovně po dobu výkonu funkce „zastoupil“ náhradník z kandidátní listiny) vyžadují hodně ústavně-právní práce a také politický konsensus. Jistě, kdykoli se dá říct (jak už jsme toho byli svědky nesčetněkrát), že dohoda bohužel nalezena nebyla a nic se nemění. Jenže tentokrát to vypadá, že své záměry myslí parlamentní většina vážně.

Tím spíš mrzí, že na konsensu napříč politickým spektrem vznikající koalice příliš nepracuje. Kádruje (a ne, že ne, pane Kalousku!), koho by měla či neměla ČSSD vyslat do vedení Sněmovny (jestlipak bude připravena na „reciproční opatření“?), komunistům rovnou dává červenou a po osmi letech má našlápnuto k zrušení principu poměrného zastoupení ve sněmovních funkcích.

Je běžné, když ideologie prostupuje vládním programem. Koneckonců o tom se rozhoduje ve volbách. Tahat ji ale do ústavně-právních procedur může být nebezpečné. Přinejmenším z tohoto hlediska si zatím jinak marketingově skvěle klapající Nečasova koalice pochvalu nezasluhuje.

Psáno pro server NašiPolitici.cz