Zdánlivě šlo o banalitu - pozměňovací návrh, jakých bývají kvanta. Přesto opakované hlasování sněmovny o záměru snížit spotřební daň na naftu a benzín nám prozradilo čtyři nepříjemné věci o České straně sociálně demokratické.

První se týká parlamentní kultury a dodržování procedur. Opakované hlasování je nevymýtitelným poslaneckým nešvarem stejně jako latentní potřeba jakékoli vládní koalice válcovat jakoukoli opozici.

Při prvním hlasování o návrhu místopředsedy hospodářského výboru Milan Urbana se jeho sedmnáct sociálnědemokratických kolegů vyslovilo pro. Po přestávce na jednání klubu, tedy nikoli bezprostředně po hlasování, jak vyžaduje jednací řád sněmovny, jeden z nich, Ladislav Šincl, oznámil, že se výjimečně spletl a požádal o hlasování nové. Jindy přitom bývá zvykem, že když při jednoznačném výsledku zazmatkuje jediný poslanec, pouze pro stenozáznam nahlásí, že zamýšlel hlasovat jinak.

Nyní bylo jasné, že opakované hlasování chce na popud celého klubu, aby i další sociální demokraté mohli podruhé zvednout ruku odlišně. Tento nefér přístup kdysi ČSSD vytýkala pravicovým konkurentům, proto si tím spíš dnes za prznění jednacího řádu zaslouží vystavit na pranýř.

Druhá neveselá zpráva říká, že se oranžoví poslanci nežinýrují překvapovat koaliční partnery lidovou tvořivostí. Ostatně Milan Urban si myslí, a nebude v tom sám, že by ČSSD měla být na lidovce a hnutí ANO přísnější. Jenže když se jednou vypustí džin koaličních rebelií, těžko se pak vrací zpátky do láhve.

Třetí Jobova zvěst zamlžuje, jaké hodnoty a čí zájmy někteří poslanci hájí. Milan Urban na adresu svého pravidelně projevovaného úsilí o nižší daň na pohonné hmoty v Interview ČT 24 uvedl: „Jsem přesvědčen o tom, že to je návrh dobrý pro lidi, pro firmy v České republice, že pomůže nastartovat ekonomiku, a opírám se o odborné závěry Vysoké školy ekonomické.“

Jenže prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý, jenž spolu s šéfem Českomoravské konfederace odborových svazů Josefem Středulou Urbanovu iniciativu kritizoval, nastínil občanům jiný úhel pohledu. Citujme: „Zdá se, že to vychází z analýzy společenství čerpacích stanic, která ovšem byla zpracována v roce 2010, protože ten materiál mluví přesně o těch číslech, která dneska byla předložena, ovšem musím říct, že od roku 2010 se mnoho změnilo. Například spotřební daně v sousedních zemích se zvýšily, byla devalvace koruny. Čili ani už z ekonomického hlediska to nedává smysl.“ Tolik Vladimír Dlouhý.

Námitka, že jde o pravicového ekonoma a politika, je přitom irelevantní, poněvadž pravice ve sněmovně Milanu Urbanovi naopak fandila. Zbývá tedy už jen vyvrátit podezření, že pan poslanec jde na ruku konkrétní vlivné zájmové skupině – a to je úkol téměř nadlidský.

Čtvrtá nepříjemnost se týká útrob sociálních demokratů. Jsou týmem hájícím společnou strategii? Nebo jde o pytel blech, z nichž si každá skáče, jak se jí zrovna zachce? Milan Urban k tomu říká: „Já myslím, že kdyby všichni měli stejný názor, no tak bychom asi byli divná strana. My nejsme firma, my nemáme všichni stejný názor, naopak sociální demokracie je poměrně názorově široká a takovéhle příběhy se stávají, ale nikdy sociální demokracii neohrozí.“

S první částí Urbanova vyjádření by šlo souhlasit. ČSSD je strana na české poměry velká a pluralitní. Najdeme v ní různé proudy, včetně národněsocialistického, postkomunistického či liberálního. A názory členů se leckdy různí.

Týká-li se to však stability vládní koalice, můžeme mluvit o sebevražedných tendencích. Zvlášť když za bukem číhají nová hnutí tepající netransparentnost tradičních stran a jejich údajnou zkorumpovanost.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus