V českých reáliích je obvyklé, že nejsilnější opoziční strana staví (snad po vzoru Velké Británie) svou stínovou vládu. Bylo tak tomu za vlády socialistů, kdy svůj stínový kabinet představil současný premiér Topolánek, a je tomu tak i dnes, kdy svůj stínový kabinet vytvořili i socialisté v čele s Paroubkem. Česká média, alespoň ta, která se snaží nebýt tolik bulvární, tak při diskuzích různých společenských problémů zvou kromě ministra skutečného i toho stínového.
Pokud Švejnar tvrdí, že se při hledání Klausova protikandidáta promarnily čtyři roky, vyvstává otázka, zda-li tím Švejnar, nedej bože, nemyslí hledání jakéhosi „stínového“ prezidenta. Klaus, a před ním i Havel, svou prezidentskou roli nechápali jako pouhopouhé kladení věnců a reprezentaci státu navenek. Havel, jakož i Klaus se pokoušeli o vytváření politiky či alespoň o podíl na vytváření vnitřní politiky. Havel se tak ve svém druhém volebním období rázně pustil do zúčtování s obdobím vlády Václava Klause a usilovně hledal takové politické uspořádání, které by od moci odstavilo Zemana i Klause. Podařil se mu ale pravý opak a opoziční smlouva rozdělila moc ve státě právě mezi Zemana a Klause.
Klaus se ve své funkci také nevzdal pokusů ovlivňovat dění ve státě. Počínal si však obezřetněji a nepouštěl se do otevřené kritiky vlády socialistů například tím, že by svou kritiku směřoval vůči konkrétnímu představiteli vládnoucí ČSSD. V éře Paroubkovy vlády se naopak Klaus musel bránit Paroubkovým pokusům prezidenta „úkolovat“ a musel čelit dokonce nezakrytému Paroubkovu vyhrožování „omezením“ jeho cest.
Máme-li proto Švejnarův výrok o promarněných letech hledání Klausova protikandidáta brát vůbec vážně, musíme si položit otázku, co by případný protikandidát prakticky dělal. Tento případný protikandidát na prezidenta by měl také získat neoficiální titul „stínového prezidenta“? Média by pak podobně jako u stínového kabinetu zvala do diskusí prezidenta spolu s jeho stínovým protějškem? Taková představa je víc jak přitažená za vlasy. Tak, jak se u nás funkce prezidenta chápe, jsou podobné myšlenkové konstrukce zcela mimo realitu. Bylo by proto mnohem čestnější, kdyby profesor Švejnar dokázal Klausovu prezidentskou roli vzít na vědomí s tím, že se nenechá zatáhnout do hry s názvem „Hledáme Antiklause“. S čím lze souhlasit, je to, že za uplynulé čtyři roky se na českém politickém nebi neobjevila žádná nová hvězda, která by si svou přirozenou autoritou sama „řekla“ o to, být oslovena jako vážný uchazeč o prezidentskou funkci. Čtyři uplynulé roky lze proto nejlépe hodnotit tak, že Klausovi prezidentská role „sedla“ a že v současnosti neexistuje nikdo, kdo by se mu mohl vážně postavit. Veškeré hledání a oznamování případných dalších kandidátů na prezidentskou funkci je tak mírně řečeno fraškou o mnoha dějstvích. Je zcela jedno, přichází-li s nápady na prezidentského kandidáta Bursík, Čunek nebo Paroubek. Vyjde to vždy nastejno. Kde nic není, totiž ani smrt nebere.