České politické prostředí opanovaly dva mýty. První praví, že voliče zajímají hlavně předvolební závazky partají. Druhý říká, že vítězem voleb je ten, kdo získá nejvíce hlasů. Chyba lávky. Naprosto stěžejní pro rozhodování lidí jsou výsledky práce politiků, zvlášť pokud vládli. No a vavříny pak patří těm, co dokáží sestavit vládu.

Viděno z tohoto úhlu je pro sociální demokracii důležitější schvalování prioritních zákonů v parlamentu, byť na poslední chvíli, než sebelépe prezentované sliby do budoucna. Výkonnost (zejména) Sněmovny je nyní taková, že látání děr v plnění aktuálního programového prohlášení vlády finišuje zdárně, bez vážnějších komplikací. K danému tempu přispívá zvýšená vstřícnost komunistických zákonodárců. Jednání s nimi probíhala za Špidly i Grosse, leč až teď přinášejí sociální demokracii, jež se na původní stojedničku nemůže ve zdivočelém předvolebním období spoléhat, sladké ovoce.

Situace dospěla do bodu, kdy četní komentátoři tvrdí, že nám dnes společnou rukou vládne ČSSD s KSČM. Bylo by snadné replikovat, že v tom případě už po volbách nebude moci občany co překvapit – zkusili si během osmi let jak vládu sociálních demokratů s ODS, tak s komunisty. Vše ale spatříme v jiných odstínech, když si nasadíme brýle stranických lídrů. Pro ně je podstatné, aby měli široký manévrovací prostor a mohli si vybírat mezi více nevěstami. Proto také Jiří Paroubek nehýří vyhrocenými stanovisky doprava, ani doleva. Zároveň je pro politická uskupení klíčové, kolik voličů vyfouknou konkurenci. Již Vladimír Špidla řešil dilema, zda si spíše vychovávat potenciální koaliční partnery, anebo se snažit nalákat jejich sympatizanty pod vlastní střechu, především rozšířením ideové nabídky.

Odtud odpověď na mnohými pokládanou otázku, proč premiér volá po zezelenání ČSSD a proč šlape na paty krátkozraké, nicméně donedávna vlivné stavební a průmyslové lobby na půdě Sněmovny. Cíle sociální demokracie a zelených stojí tradičně v politickém spektru poblíž. Když Strana zelených skončí před branami dolní parlamentní komory, bude na těch úspěšnějších, aby některá žhavá témata, například ekologickou daňovou reformu, zvedli. Ostatně ani zelení v poslaneckých lavicích nemusejí být výhrou, pakliže budou nejednotní a zvolí účelové lavírování dosud předváděné lidovci.

Sázka na zelenou je pro sociální demokracii každopádně výhodnější než podlehnutí vyděračským sklonům rudého bratrstva. To zatím „pouze“ remcá, že je ČSSD zneužívá. Výmluvný je text expředsedy KSČM Miroslava Grebeníčka z Haló novin 26. ledna.

Nejprve připomněl, že již dříve vyjádřil Paroubek vůli pokračovat ve středopravé či velké koalici. Poté se pustil do agentury PSB, která ČSSD asistuje ve volební kampani. Grebeníček o ní hovoří jako o „Američanech“, jenom „imperialisté“ už chybí. PSB prý orientuje sociální demokraty doprava a doporučuje jim, aby spolupráci na levici podmínili tím, že KSČM bezvýhradně podpoří vojenskou politiku USA, NATO, zaujme nekritický postoj k EU a smíří se s rozpočtem, který přednostně financuje výdaje na vojenské expedice. Grebeníček si ale pochvaluje, že většina členů KSČM snahu, aby se komunisté stali druhými sociálními demokraty a pomohli ČSSD realizovat její program, odmítá.

Grebeníčkovo poselství může mít pro vývoj tuzemské politiky zásadní význam. Stačí, aby si je KSČM skutečně vzala k srdci, a dveře ČSSD doleva se začnou zvolna přivírat. Ani největší Paroubkův odpůrce jej totiž nemůže podezírat z tendencí přistoupit na komunistické pojetí zahraniční politiky – izolacionalistické, antievropské a protiamerické. Vracet se s Grebeníčkem šestnáct či dokonce padesát let zpátky žádný sociální demokrat nechce.

Nikde samozřejmě neplatí rčení o kaši, jež se nejí tak horká, jak se uvaří, přesněji než v politice. Sociální demokracie nemůže ignorovat početnou skupinu levicových voličů oscilujících mezí ní a komunisty. Naštěstí se prokazuje, že vzestup preferencí ČSSD souvisí s úbytkem oveček KSČM. Lidový dům si počíná racionálně, když spolupráci s komunisty na parlamentní úrovni nevylučuje – pokud projdou „testem demokratičnosti“. Nijak tím levicový elektorát neplaší a zachovává si svoji tvář. Zájem o enviromentální náměty a oslovování přemýšlivějších voličů mu ovšem sluší víc. Přesvědčí-li o čistotě svých úmyslů, může obdržet až pět procent hlasů nad běžný standard. Není to moc, ale třeba právě tento přírůstek volby rozhodne. Nemluvě o mostu, který si takto ČSSD postaví k zeleným iniciativám, a to i pro případ, že se někdy pod nějakou hlavičkou v poslaneckých lavicích objeví.

Sociální demokracie krok za krokem chladnokrevně míří k rozcestí s červenou, modrou i zelenou značkou. V červnu si jen vybere, po které vyrazí. Co by Mirek Topolánek, jemuž je předpovídáno vítězství „na pásce“ a jehož by pak prezident pověřil sestavením vlády jako prvního, za podobně pestrobarevný výběr dal…

(Ve zkrácené podobě vyšlo v Literárních novinách č. 7)