POLITIKA: ČSSD v zajetí jmen
Přesto ČSSD tuto šanci za pačesy zatím nechytila. Podzimní olomoucká programová konference s unikátní diskusí předních českých intelektuálů (Bělohradský, Keller, Pehe, Znoj a další) je ta tam a - přestože na ni navazují komornější debaty o ideových otázkách - sociální demokraté nyní vykřikují do světa raději jména než myšlenky.
První skupina jmen obsahuje adepty na nejvyšší stranické posty. Těžko říci, nakolik vážně myslí svoji předsednickou kandidaturu exministr Martin Pecina a senátor Vladimír Dryml. Lidé znalí zákulisních procesů nevylučují, že jejich údělem dříve nebo později bude přihodit hlasy svých sympatizantů na hromádky skutečně vážných uchazečů, Michala Haška a Bohuslava Sobotky. Zejména Hašek přitom pojal svoji předvolební kampaň jako velkolepou show se vzletnými projevy a šikujícími se zástupy podporovatelů.
Haškovo programové Desatero podepsali hned tři straničtí místopředsedové a všichni oranžoví hejtmani. Sobotka působí mnohem osamoceněji. Tím spíš překvapí, že oficiální nominace z okresních konferencí jednoznačně vyznívají právě pro něj. Úřadující šéf Lidového domu také vyšel lépe z úvodní dvojice krajských konferencí. Sobotka není mužem velkých gest, skoro se zdá, že vědomě sází na svoji strohost hraničící se sucharstvím. Tam, kde Hašek svými okázalými obraty napodobuje tu Miloše Zemana, tu Jiřího Paroubka, Sobotka naopak připomíná Vladimíra Špidlu.
Srovnávat oba kandidáty z programového hlediska je předčasné. Žádnou revoluci nevěstí. V důrazech na oslovení střední třídy, levicových liberálů, zelených či žen se zajímavě doplňují. Předseda asociace krajů Michal Hašek logicky zdůrazňuje regionální rozměr politiky, Bohuslav Sobotka se zase soustřeďuje na kritiku celostátních dopadů práce Nečasova vládního kabinetu. Členská základna sociální demokracie tak nejvášnivěji prožívá rozpor v pohledu adeptů na budoucnost sociálního státu. Sobotka by hájil jeho současnou podobu takřka do roztrhání těla, Hašek připouští reformy. První se opírá o levicové tradice, které na pozadí krize mohou znovu vystoupit do popředí, druhý plave ve středním proudu tuzemské politiky. Společně pak popisují roli ČSSD jako zásadně opoziční, nikoli však konfrontační a agresivní. Zveřejněné texty obou pánů postrádají jednak mezinárodní rozměr, jednak cosi, co by šlo nazvat strategickou vizí budoucího českého premiéra. Ovšem už to, že si troufli vysázet své myšlenky na papír, je sympatický posun od předchozích soubojů uvnitř sociální demokracie. A přestože především expředseda Jiří Paroubek iniciuje vytváření prostoru pro případného třetího vážného kandidáta, sotva by mohl být takový, aby dvojici Hašek-Sobotka zastínil. Přesněji řečeno: zastínil na nejbližším sjezdu. Ten další by už mohla zpestřit skutečně čerstvá levicová krev. O setrvačnosti nebo, chcete-li, personální stabilizovanosti sociální demokracie svědčí také fakt, že coby příští místopředsedové jsou nejčastěji zmiňováni stávající členové nejužšího partajního grémia.
Druhý okruh jmen, kterým sociální demokraté zaměstnávají média, se týká případných nominantů na post prezidenta republiky. Bohuslav Sobotka již dříve uvedl profesora Jana Švejnara, Michal Hašek přišel s trojící Onderka-Škromach-Zaorálek. Jakékoli podobné žonglování s možnými budoucími hradními pány k sobě vždy přitáhne pozornost. Nicméně Haškem vypuštěný balónek byl evidentně určen hlavně samotným straníkům. Jako by jim chtěl říct: „Hleďte, jaké zajímavé postavy máme ve vlastních řadách, tak proč dělat nábor mimo stranu, nadto v liberálních vodách?“ Účelovost z tohoto přístupu přímo kape. Ovšem četné sdělovací prostředky aspoň vycítily možnost postrašit konzumenty profily zmíněných nešťastníků – ostřílených partajních funkcionářů.
Největší vrásky však musí dělat samotné sociální demokracii třetí skupina jmen, která v souvislosti s ní veřejně zaznívá. Jde o komunální politiky, na nichž ulpívá podezření z korupčního jednání. Během jednoho měsíce byly ventilovány hned tři případy. A ačkoli úřadující předseda Bohuslav Sobotka vyznává v politice presumpci viny a snaží se jednat rázně, těžko může odhadnout, kde všude má ČSSD slabší články a jak moc se její renomé na komunální úrovni bude blížit pošroumané pověsti ODS. Nemluvě o klientelistickém potenciálu mnoha místních velkých koalic mezi sociálními a občanskými demokraty.
Preference sociální demokracii stále rostou. Má za sebou úspěšné podzimní volby a do karet jí hrají nepopulární kroky pravicové vlády. Přesto by se neměla nechat uchlácholit a pouze čekat na okamžik, kdy jí moc spadne do klína. Na takový okamžik a zejména na otázky strategického významu by měla být dobře vnitřně připravená. Tomu nepomáhají ani klukovské souboje vnitrostranických part, ani laciná gesta činěná jednou před straníky, podruhé před novináři.
Když se vrátíme k nastíněným třem okruhům jmen, můžeme za nimi spatřit skutečné úkoly pro ČSSD. Za prvé, najít respektovaného předsedu, který bude nejen recitátorem, ale i ztělesněním sociálně demokratického programu s evropským rozměrem. Za druhé, reálně, nikoli jen hezkými slovy o přímé volbě prezidenta posílit podíl občanů při správě země. A za třetí, zapracovat na věrohodnosti sociální demokracie i v nejnižších patrech, ať už vnitřními čistkami nebo opíráním se o širší okruh sympatizantů.
Sociální demokracie je jedinou českou historickou politickou stranou, která se nepotápí ke dnu. Nelze přitom tvrdit, že se při své síle nemá jak z osudu lidovců, národních socialistů či komunistů poučit. Předně by měla chápat, že ani sebepreciznější stranická struktura zde není sama pro sebe. Šanci na přežití má jen ta partaj, která se více než svému bohatému vnitřnímu životu bude věnovat smršti událostí a jevů ošlehávající většinovou společnost.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6
