Strana je po letech zpátky na hraně nevolitelnosti. A může si za to do velké míry sama

Česká strana sociálně demokratická to rozhodně nemá lehké. Vstoupila do vlády s Andrejem Babišem, ale očekávaný růst preferencí nenastal. A navíc jí jde po krku démonická příšera, konkrétně prezident a někdejší „otec obnovitel“ Miloš Zeman. Z pěti ministerských postů vyhrazených ČSSD si hned na začátku uzurpoval jeden, když ministerstvo zemědělství strana obsadila Zemanovi blízkým Miroslavem Tomanem. Ministrem zahraničí se sice stal Tomáš Petříček, kterého prezident rozhodně nemiluje, ale jako náhrada za docela nedůstojně vytlačeného nominanta Miroslava Pocheho. A ministr kultury Antonín Staněk je nyní rozhodně Zemanův muž, jelikož bez jeho podpory by byl z úřadu už měsíc venku. Neschopnost předsedy Jana Hamáčka prosadit výměnu na ministerstvu kultury však ČSSD vystavuje do natolik trapné situace, že jí možná nakonec nezbude nic jiného než z vlády odkráčet.

Kam půjdou?

ČSSD se pochopitelně moc nechce, ostatně, vsadila na strategii zisku bodů za úspěšné vládní působení. Palčivé dilema strany lze ilustrovat i na její místopředsedkyni a nové tváři, ministryni práce a sociálních věcí Janě Maláčové, zastávající navíc opravdu bytostně sociálnědemokratický resort. Kam půjde, když ČSSD Babišův kabinet opustí? Není poslankyní, v červenci loňského roku pouze povýšila do čela ministerstva, kde předtím působila coby vysoce postavená státní úřednice, konkrétně jako ředitelka odboru rodinné politiky a politiky stárnutí. Mohla by sice „zacouvat“ zpátky a na ministerstvu zůstat, ovšem nikoliv jako politička. Pouze jako odborný pracovník, který v zákulisí pilně realizuje vládní program. Třeba vlády Andreje Babiše opřené o KSČM a SPD...

Pokud by Jana Maláčová chtěla setrvat v politice, pak asi jako stínová ministryně práce a sociálních věcí, nicméně s výrazně nižší frekvencí přítomnosti v médiích. A placená nikoliv ze státní, ale ze stranické kasy. Která však zlaťáky rozhodně neoplývá, přičemž strana má pořád na krku nevyřešený spor s dědici právníka Zdeňka Altnera. A vůbec, díky participaci na vládě sociální demokraté „upíchli“ plno svých lidí všemožně po ministerstvech. Jak s nimi po případném přesunu do opozice naloží, jak nasytí hladové krky? A kolik z nich se vrhne do boje za sociálnědemokratické ideály v prachu ulice a zadarmo? Mnozí si raději najdou nějakou jinou práci, a z politického zápasu tak fakticky zmizí. S tím vším prezident určitě kalkuluje.

Miloš Zeman přivedl ČSSD na politický olymp, avšak od chvíle, kdy mu v roce 2003 odmítla pomoci k metě nejvyšší, k funkci prezidenta, se postupně stává jejím hrobníkem. Při květnové rozlučkové návštěvě slovenského prezidenta Andreje Kisky, který po odchodu z úřadu založil novou stranu, ho Zeman na tiskové konferenci varoval, že právě tam nalezne nejvíce nepřátel. Jde o detail, leč možná výstižný a usvědčující. Zemanovo mýcení nepřátel v ČSSD nejspíš dávno přerostlo v posedlost, jež se vymkla racionální kontrole či sledování pouze nějakého racionálního zájmu.

I proto lze jen opatrně přijímat spekulace, že hlavním cílem Zemanovy hry okolo ministra Staňka je vytlačení sociální demokracie z vlády a její vystřídání Okamurovou SPD, byť třebas jen v podobě podpůrného subjektu. Nebo další posílení jeho vlivu a převedení nového ministra do kategorie „hradní“. Obojí by z prezidentova hlediska možná bylo racionální, avšak je třeba započíst právě i onu vášnivou touhu pokořit sociální demokracii, přinejmenším coby palivo roztápějící doběla kotel Zemanových aktivit.

Kde přátelé z ČSSD dělají chybu

Současnou tristní situaci sociálních demokratů ale nezpůsobil pouze Miloš Zeman. Ve velké míře si za ni mohou sami. A postava ministra Staňka pěkně ilustruje, kde přátelé a přítelkyně z ČSSD dělají soustavně chybu. Ministerstvo kultury „vyfasovali“ při jednáních o vládě jako neatraktivní, zbytkový resort, o nějž se nikdy nikdo nepere. Místo aby udělali z nouze ctnost a obsadili ho osobou, jež mohla oslovit tolik vzývaný liberální městský elektorát, získal ho typický partajní kariérista Staněk, který s kulturou osobně nikdy neměl moc společného. A jenž sympatie zbytku městských liberálů volících ČSSD odvál daleko pryč.

Chápe-li strana ministerstvo v prvé řadě jako pašalík, nelze se divit, že začne u voličů ztrácet. A když se je snaží získat zpět, křečovitě kupí jednu chybu za druhou. Michal Šmarda je jistě úspěšný komunální politik, od něhož si strana slibuje, že přiměje k návratu voliče především z řad „lidových vrstev“. Úsilí dosadit ho na ministerstvo kultury se ale jeví jako kontraproduktivní, neboť se tak správný člověk ocitne na nesprávném místě, a navíc asi v nevhodnou dobu.

Celá ČSSD se pak ocitla tam, kde byla počátkem 90. let za Jiřího Horáka – na hraně volitelnosti. Odpověď na otázku, co by ji mohlo zachránit, je prostá, leč cynická a paradoxní: snad už jen nějaký nový Miloš Zeman.

Autor je politolog

LN, 2.6.2019