Po několik posledních let jsme toho byli svědky: ČSSD nevybíravě a masivně kritizovala vládu a několikrát ji demonstrativně odvolávala, i když věděla, že na odvolání nemá hlasy. Nicméně, proud kritiky establishmentu byl trvalý a masivní a veřejnost pravidelně slyšela z poslanecké sněmovny plamenné řeči o vládní neschopnosti, zlodějnách a korupci.
Do toho, vzhledem k budoucí předpokládané spolupráci s komunisty, socialisty ovládaný senát vyměnil radu Úřadu pro vyšetřování totalitních režimů, která odvolala nezpochybnitelně antikomunistického ředitele Daniela Hermanna. Někteří noví členové rady ÚSTR pak relativizovali komunistickou historii prohlášeními, že by se ÚSTR měl zabývat životy obyčejných lidí, kterým se za komunismu vlastně nežilo nijak špatně. Aniž by si to vedení ČSSD uvědomilo, na problém mělo zaděláno.
Na scéně se objevil Andrej Babiš, jeho antipolitické hnutí ANO a téměř neomezené zdroje na volební kampaň. Bývalé členství v KSČ a zatím nevyjasněná spolupráce s StB by ho ještě před deseti lety diskvalifikovaly z účasti na vrcholné police. Nikoli však v roce 2013. Babišovi (a Okamurovi) stačila jednoduchá hesla: "Všichni politici kradou! Nejsme jako politici!" A kandidátky ČSSD byly celé utvořeny z politiků. Zejména z těch, kteří jsou v politice či poslanecké sněmovně již několik volebních období. A i ČSSD má z minulosti své Grossy a Rathy.
Voliči, trvale masírováni neschopností vlády, kritikou vládních politických stran a relativizací komunistické historie, zařadili ČSSD mezi establishment. Výsledkem byl obrovský volební propad ČSSD a nárůst ANO (a Úsvit). ČSSD proto musí zapomenout na klidnou levicovou vládu s nějakou podporou či účastí komunistů, do které by KDU-ČSL, reprezentovaná odvolaným ředitele Danielem Hermannem (!), nikdy nešla. A je nucena jednat s politicky nečitelným a neukotveným hnutím ANO, jehož úspěch pomohla vyrobit. S trochou jízlivosti to socialistům přeji, ale nepřeji to České republice.