Těžko v tom nemít chaos. Chvíli sociální demokraté svého prezidentského kandidáta hledají a chvíli zase ne.

Nejprve tu byly pokusy objevit někoho, kdo má k levici blízko, ale zase ne tak moc, aby odradil pravicové voliče. Pak se zdálo, že se členové ČSSD většinově přiklánějí k Miloši Zemanovi - ať už srdcem, nebo z kalkulu kvůli jeho popularitě.

Výrazně se k současné hlavě státu hlásil zejména první místopředseda Chovanec. Vědět o sobě ale dávala i nespokojená menšina. Dusno stoupalo. Slýchali jsme, že do léta se rozhodne v interním referendu.

Potom se něco zvrtlo. Referendum bylo slíbeno až na podzim po sněmovních volbách. S logickým odůvodněním, že výběr poslanců, potažmo příští vlády je důležitější a strana by se měla soustředit především na něj. Dokonce i od Milana Chovance dostal Zeman výstrahu – to kvůli prezidentově stále patrnější blízkosti s šéfem ANO Andrejem Babišem.

Následovalo ponížení Bohuslava Sobotky na Pražském hradě. Zeman se tak těšil na jeho demisi, kterou by interpretoval jen jako osobní krok premiéra nedotýkající se zbytku vlády, že si neodpustil divadelní kus.

Ačkoli Sobotka včas informoval, že demisi nepřinese a přijde se jen o ní pobavit, prezident připravil mediální aranžmá, jako by k demisi mělo dojít, a přednesl dokonce rozlučkovou řeč se Sobotkou. Po mávání holí došlo i na slovní přestřelku, která naznačila, že je Zeman vděčným divákem různých trapných reality show.

Podstatné je, že prezident odkryl karty a vlastně i temná zákoutí své duše. Sobotka se poučil a řada levicových voličů prozřela. Miloš Zeman se možná právě ve dnech, kdy se snažil zbavit Sobotky a naopak udržet v kabinetu Babiše, připravil o cenná procenta, která mu budou v rozhodujících okamžicích scházet. Také proto se pokusil překrýt nepovedené účinkování ve vládní krizi milostí pro vraha Kajínka.

Kdyby byla volební místnost i v Lidovém domě, třel by tam uchazeč Zeman bídu s nouzí. A Sobotka se rozhodl kout železo, dokud je žhavé.

Dřív, než zazní úvahy některých, že vlastně ten Zeman zas tak špatný není, předseda ČSSD vyhlásil konkurs na stranického kandidáta. Tentokrát se nezdržoval úvahami o spřátelených akademicích a k předsedovi Ústavního soudu Pavlu Rychetskému jen podotkl, že ten nejeví zájem.

Zato zmínil jiná dvě jména, která sice také nemají zájem, ale údajně padají ve vnitrostranických diskusích. Jde o Milana Štěcha a Lubomíra Zaorálka. Štěch je druhý nejvyšší ústavní činitel, Zaorálek je špičkový rétor.

Sobotka nečekal, až se téma probere na půdě partajního grémia, čímž spustil lavinu spekulací. Chce se obou politiků zbavit? Potřebuje pro někoho jiného křeslo předsedy Senátu? Bojí se, že by jej Zaorálek chtěl vystřídat v čele strany či v premiérské pracovně?

O sobě samém coby prezidentském adeptovi Sobotka mluvit odmítá. Jenže ve skutečnosti je to on, kdo nyní ztělesňuje odpor k Zemanovi a alternativu k jeho neomalenému stylu. Kdyby šel do boje Sobotka, má šanci zaujmout jak levicové sympatizanty, tak i fanoušky pravice, odmítající Zemana a přející si zkušeného prezidenta.

Z žádného šetření přitom neplyne, že by se voličům zastesklo po stranických kandidátech na Hrad. A k oslabení Zemana by stačila ochotná figura z prostředí levicových akademiků.

Hledání záhadně vyhlášené Sobotkou nakonec dost možná jen sociálním demokratům ubere síly potřebné ve sněmovní kampani. Šlo by o příznačný důsledek dalšího z řady nepromyšlených kroků.