Konflikt odehrávající se mezi čelnými sociálními demokraty je dalším kamínkem do mozaiky destrukce tradičního systému politických stran. Opačnou, konstruktivní roli by sehrával, kdyby v něm šlo o střet hodnot a programových priorit. Tak tomu ale není – jde čistě o mocenskou záležitost. Tím spíš mohou být ti voliči, kteří ve volbách odevzdali ČSSD svůj hlas, roztrpčeni: Takto neodpovědně se chová formace, která v kampani slibovala fungující stát?

Potíž je i v tom, že byl spuštěn zápas ve volném stylu. Iniciátoři jako by se inspirovali u Miloše Zemana, který si rád pravidla upravuje k obrazu svému – a tiše doufá, že mu to projde. Výzva, aby Bohuslav Sobotka opustil post předsedy strany, přišla od předsednictva ČSSD. Při pohledu do stanov ale vidíme, že žádnou takovou pravomoc nemá. Naopak je mu uloženo realizovat usnesení vyššího a početnějšího orgánu, ústředního výkonného výboru. Ten dříve rozhodl o tom, že Bohuslav Sobotka bude kandidátem na premiéra. O to podivněji znělo usnesení předsednictva, jež Sobotku odvolalo z týmu, který o příští vládě vyjednává.

Důvody překotných událostí jsou zřejmé. Jednak není pochyb o tom, že příští premiér bude mít našlápnuto i do funkce stranického předsedy. Proto Sobotkovi konkurenti museli být rychlí – dřív než by lídr s legitimním mandátem uzavřel dohodu o potenciální příští koalici. Pochyby nepanují ani o zájmu Miloše Zemana nahradit jím neoblíbeného Sobotku někým povolnějším. Například Michalem Haškem, nebo Zdeňkem Škromachem, který na rozdíl od pragmatika Haška drží rekord v délce oddanosti Zemanovi.

Aby vzrostl prezidentův vliv na politické dění, potřebuje mít převodovou páku. Když mu nevyšel pokus o rozštěpení levice svojí vlastní partají, SPOZ, soustředil se alespoň na oslabení ČSSD. K němu došlo už před volbami, kdy se Sobotkovi vnitrostraničtí oponenti scházeli s konkurenčními zemanovci, a následně přispělo i ušmudlané volební vítězství.

Čtyřiadvacet hodin po něm se Sobotkovou židlí zatřásli titíž lidé, kteří se už v srpnu postarali, aby hlasování o kandidátovi ČSSD na premiéra bylo tajné a skončilo ne úplně přesvědčivou předsedovou výhrou. Sobotka to nevzdal tenkrát ani nyní, čímž své odpůrce překvapil. Ostatně jejich taktika měla křehká místa. V neděli v poledne prezident Zeman v televizi naznačil, že se ještě mohou dít věci… O chvíli po něm sice Hašek tvrdil, že Sobotkův odchod navrhovat nebude, ale že neví, s čím na předsednictvo přijdou lidé z regionů. A stalo se: z Haškova jihomoravského regionu padl od brněnského primátora Onderky návrh na Sobotkův odchod.

Sobotka se místo hození flinty do žita rozhodl na přespříští neděli svolat ústřední výkonný výbor a připravit i mimořádný volební sjezd. Následovala vlna veřejné podpory – demonstrace, e-maily, usnesení místních organizací ČSSD. Sociální demokracií zkrátka hýbou emoce, čímž se konečně více podobá živému ideovému hnutí než cynické, chladné straně. Právě kvůli emocím bude do poslední chvíle těžko odhadnutelné, zda se nakonec bude radovat Sobotka, nebo Hašek. První má lepší pozici v ústředním výboru, druhý v předsednictvu. Poslanecký klub si zvolil za předsedu Haškova spojence Jeronýma Tejce. Senátorský klub se zase jednoznačně postavil za Sobotku. Řady rebelů opustil místopředseda strany Milan Chovanec a přišel čas pro zcela nový vyjednávací tým.

Do rozhodování příznivců Sobotky a Haška i straníků neutrálních vstupuje jak volební výsledek, tak neomalené třesení s předsednickým křeslem. Jisté je jen to, že po tomto konfliktu už ČSSD těžko může být taková jako před ním.