Kdysi se komunistická strana „poučila“ z krizového vývoje a schválila vstup sovětských vojsk do Československa. Stáli jsme podle komunistů „ krok před propastí“ a od té doby jsme udělali „velký krok vpřed“.

Volba nového vedení ČSSD narýsovala nové nejasné obrysy vedení strany. Ačkoliv host sjezdu, prezident Miloš Zeman, varoval, aby si ČSSD nezvolila „úřednickou myš“, která stranu povede dál do jisté záhuby, volba předsedy dopadla přesně podle tohoto varování. Když se ukázalo, že by se novým předsedou mohl stát „nepřítel“ bývalého předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky Jiří Zimola, delegáti, kteří v prvním kole volby podpořili Milana Chovance, přešli na stranu Jana Hamáčka. Předsedou ČSSD se tak stala právě ona typická „úřednická myš“, bývalý předseda poslanecké sněmovny a jeden z těch, kteří ČSSD dovedli k 7 % hlasů voličů.

Poté se ve volbě prvního místopředsedy delegáti rozhodli podpořit právě Jiřího Zimolu, který měl pravděpodobně jediný šanci na to, aby se volba nového vedení ČSSD stala skutečně jakýmsi novým začátkem. Delegáti však dali přednost „jistotě“ desetinásobku a ponechali v čele strany „úřednickou myš“.

V zásadě lze tudíž uvažovat o dvou možných scénářích vývoje. Následující měsíce ukážou, že Jan Hamáček nebude mít sílu k tomu, aby zvýšil volební preference své strany, a Jiří Zimola, jako „nová“ tvář ČSSD, ho za to bude kritizovat a Hamáček skončí. Nebo se Hamáček spokojí s formální odpovědností za osud ČSSD a otěže faktické moci převezme právě Jiří Zimola a ČSSD se pokusí dojednat pro ni akceptovatelné podmínky podpory vlády Andreje Babiše.

Milan Chovanec po neúspěchu v prvním kole volby předsedy se pak klání o pozici statutárního místopředsedy a řadových místopředsedů nezúčastnil. Zdá se, jako by jeho pozice ve straně oslabila i přesto (nebo právě proto?), že pozval na sjezd do Hradce Králové prezidenta republiky. Když Miloš Zeman mluvil, ukázaly kamery ČT reakce delegátů sjezdu (relativně mladých lidí), kteří při projevu viditelně projevovali nespokojenost. I to svědčí o tom, že poměrně značná část delegátů sjezdu nepovažovala Zemanův projev za významný a pro Chovance to spíše mohl být typický „polibek smrti“.

ČSSD tak má nové vedení strany. Zda to ale dopadne tak, že se strana zastavila „před propastí“ a učinila „rozhodný krok vpřed“, nelze jednoznačně rozhodnout. Pochopí-li Jan Hamáček správně, že byl zvolen jako „nouzové řešení“ příznivci Chovance, a přenechá aktivitu svému statutárnímu místopředsedovi Jiřímu ZImolovi, může se ČSSD ještě vydat na cestu zpátky od propasti. Ale ani účast ve vládě či její tolerance vládě nemusí nutně znamenat návrat voličské přízně.

V jednom z komentářů k volbě nového předsedy ČSSD jsem četl, že hledání nové osobnosti do čela ČSSD je vlastně obrovský protimluv. Osobnost buď existuje a hledat ji netřeba, nebo neexistuje a hledání, navíc volbou na sjezdu těžce poškozené strany, je zbytečné. Vypadá to právě na to, že v ČSSD scházejí nezpochybnitelné osobnosti. Všichni potenciální kandidáti už v předcházejících letech ukázali, že žádnými skutečnými osobnostmi nejsou. Jsou pouze více či méně známí a mají jisté, leckdy velmi omezené schopnosti. Jiří Zimola alespoň dokázal oživit jednání svými „růžovými brýlemi“, nicméně i on jasnou a nezpochybnitelnou osobností není.

V usnesení sjezdu je pouze výzva, aby ANO do vlády nenominovalo trestně stíhané politiky a že vláda s podporou ČSSD se nesmí opírat o SPD. Je to kompromisní řešení, protože „idealisté“ (Jiří Dienstbier a Milan Štěch) navrhovali, aby ČSSD nejednala o vládě, pokud by v ní byl i Babiš. Na to hnutí ANO neslyšelo doposud a nebude se tímto „doporučením“ řídit ani teď. Nicméně velmi podivná je formulace, aby se budoucí vláda neopírala o SPD. To znamená, že pokud SPD bude hlasovat pro vládu, kde bude Babiš, a hlasy ČSSD tak nebudou potřeba, svou účast sociální demokracie ve vládě odvolá? To je velmi podivná podmínka. A navíc, oč jsou komunisté méně extremističtí než SPD? Podpora KSČM pro přátele z Lidového domu není překážkou?

Pokud se tedy ČSSD rozhodne pomoci menšinové vládě Andreje Babiše a uzavře s ní ať už koaliční či „opoziční“ smlouvu (tolerance není totiž nic jiného než opoziční smlouva!), možná uhraje něco ze svého programu, ale velmi těžko tím získá zpátky své nevěrné voliče. Velmi jsem se pobavil ukázkou z proslovu slovenského premiéra Roberta Fica o tom, že ČSSD musí zapomenout na „pravicové kecy“, že když se ekonomice daří, má se šetřit. Babiš si přitom sám vytýčil takový cíl, tj. dále snížit deficit státního rozpočtu. Chce ale také současně zvýšit důchody o řádově 30 miliard korun ročně, a to tedy bude, slovy Richarda Brabce, mazec. Všem důchodcům, či možná lépe většině, se takové plány jistě musejí líbit. Ekonomika „šlape“, lidé utrácejí a státní kasa se plní jakoby automaticky. Bude-li tento stav trvat další tři, čtyři roky, nedávám ČSSD naději na jakoukoliv rehabilitaci volebního debaklu. Ostatně ani dalším malým stranám mezi 5 až 10 procenty. Pak bude otázkou, zda delegáti sjezdu neměli přeci jenom rozhodnout o rozpuštění strany, jak navrhoval jeden z nich.