Sociální demokraté se pořádně potí, a nemůže za to jen horké léto. Starosti jim přidělává bystrý a aktivistický prezident Miloš Zeman.
ČSSD postavil před dilema, zda dát či nedat důvěru Rusnokově prezidentské vládě. Ta si rozhodování poněkud ulehčuje dětinským postřehem, že jakýkoli kabinet je lepší než ten, který tu vládl donedávna a chtěl by – s novou premiérkou – pokračovat. Proto je podle četných sociálních demokratů nutné dát Rusnokovi důvěru.
Jde o hloupé černobílé vidění. Copak jsou jedinými alternativami Jiří Rusnok a Miroslava Němcová? Skutečně někdo věří tomu, že odmítnutí Rusnokovy přepestré směsky s neprůhledným pozadím otevře cestu k vládnutí pravice?
Kdo si toto myslí, asi hrubě nedůvěřuje prezidentovi Miloši Zemanovi. Ano, faktem je, že se hlava státu umí chovat nevypočitatelně. Ovšem proč ji podezřívat, že by v tzv. druhém pokusu pověřila sestavením vlády místopředsedkyni ODS?
Vždyť ODS doběhla ve volbách 2010 až druhá. A Zeman již před patnácti lety spolu s Václavem Klausem usiloval o to, aby prezident jmenoval premiérem předsedu vítězné partaje. Logické by tudíž bylo, kdyby po Rusnokově fiasku přišel na řadu Bohuslav Sobotka. Jeho výchozí pozice by byla výhodnější než Rusnokova. V Poslanecké sněmovně má za sebou automaticky 54 poslanců, Rusnok, jenž nepodstoupil "peklo voleb", ani jednoho. Sobotka by mohl prubnout vznik čistě levicové vlády, nebo vést dialog se všemi stranami o takovém uspořádání, jež by překlenulo období do voleb (řádných či předčasných) a nikoho by neuráželo.
I kdyby jeho mise nebyla úspěšná, ocitli bychom se se Sobotkovým týmem přinejmenším až kdesi na přelomu roku. Pak by mohla následovat vláda s premiérem navrženým předsedkyní Sněmovny, která by ničím za pár měsíců do května 2014 nezazářila, ani nic nepokazila, jelikož by na to neměla čas, sílu, legitimitu.
Mohlo by se také stát, že by i napodruhé zkusil Zeman štěstí s tzv. úřednickým kabinetem, opět pod taktovkou Jiřího Rusnoka či Martina Peciny nebo úplně někoho jiného – vybraného i na základě konzultací s politickými stranami zastoupenými v Poslanecké sněmovně. Potom by bylo úkolem Lidového domu vyjednat s čerstvou vládou takové podmínky, za nichž by mohla získat od ČSSD důvěru.
O třetí možnosti, tedy že by Miloš Zeman přece jen – jak chvílemi straší - vsadil na Miroslavu Němcovou, se přemýšlí obtížně. I přes výhrady k prezidentovi mu přiznejme snahu dodržet slib jeho voličům z přímé volby, a sice že zbaví zemi vlády pravice. Ten by snad neporušil a ruce si neušpinil. A že jej nějaká "stojednička" vůbec nevzrušuje, již dal najevo docela jasně.
Tvrzení zaznívající v debatě uvnitř ČSSD, že důvěra Rusnokovi je stopkou pro pravici, je zkrátka nepřesné, ba zavádějící. Neméně smutná je pak úvaha, která se rovněž zrodila v táboře oranžových: Pro Rusnoka hlasujme, stejně to nebude stačit a skončí. Tomu už se říká pokrytectví.
Ve hře ale není jen to, kdo dovede Českou republiku k volbám, nýbrž také budoucnost demokratické levice, která má ambici převzít po nich moc. Sociální demokraté se shlédli v úspěchu strany Smer na Slovensku. Robert Fico tam nerušeně vládne sám, realizuje deklarovaný program a dál se těší ze sympatií většiny občanů. Česká realita je jiná, mimo jiné kvůli existenci silné komunistické strany, přesto oranžoví neztrácejí naději, že se jim jednou povede jako partnerům za řekou Moravou.
Nyní mnozí vytušili zkratku. Proč postupovat krůček po krůčku s Bohuslavem Sobotkou, když metody a styl Miloše Zemana slibují rychlejší dosažení cíle. A tak četní řadoví členové i funkcionáři, kteří umějí slinit prst, vsadili na svého expředsedu, jenž po odchodu z ČSSD založil Stranu práv občanů a coby její kandidát zvítězil v přímé volbě prezidenta. Jedni hoří pro vizi společnosti s dominancí levicové politiky, druzí se již vidí na lukrativních postech. Ve svém nadšení si ani nestihli všimnout, co nedávno postřehl jeden z novinářů – a sice, že ještě víc než k Ficově pojetí politiky se Zeman blíží k Vladimíru Mečiarovi a že SPOZ se v mnoha rysech podobá kontroverznímu Hnutí za demokratické Slovensko.
Tak daleko ale sociální demokraté nedohlédnou. Pro začátek jim stačí vidina symbiózy s levicovým prezidentem. Miloš Zeman sice nemá tolik podporovatelů jako svého času Václav Havel nebo Václav Klaus, disponuje však přímým vlivem na klíčovou skupinu voličů. A nenamlouvejme si, že by jí byli pražští kavárenští intelektuálové. Silný Zemanův magnetismus si vedle jeho tradičních přátel z Lidového domu uvědomuje i první místopředseda ČSSD Michal Hašek, jenž prezidentovi naslouchá pečlivěji než Bohuslav Sobotka a zvyšuje tím cenu svých akcií v levicovém spektru. Následují jej mnozí regionální politici, kteří mají zásadní hlas v sociálnědemokratickém předsednictvu. To, na rozdíl od poslaneckého klubu, Sobotkou nominované stínové vlády a nejužšího partajního grémia, je náchylné vyslyšet přání Hradu a Rusnokovi dát důvěru bez ohledu na to, přidají-li se i další poslanci.
A přestože se své dilema snaží sociální demokraté maskovat, jak jen to jde, spor, jestli Rusnoka podpořit, nebo ne, nese všechny znaky strategického rozhodnutí, v němž je štěpení vnitrostranických názorů dost kuriózní. Zvlášť když je pravděpodobné, že nakonec bude sněmovní klub ČSSD v zájmu hladkého mediálního obrazu hlasovat jednotně.
Jednu věc však zastánci i odpůrci Rusnoka v ČSSD společnou mají: opírání se o více či méně realistické podmínky, od jejichž splnění či nesplnění hodlají odvíjet své rozhodnutí. Tedy alespoň naoko – drtivá většina již dávno ví, jakého výsledku chce dosáhnout. Pouze jediný důvod brání tomu, abychom už nyní odhadli, že sociální demokraté Zemanovi s Rusnokem kývnou. Je jím nevyzpytatelnost událostí dělících nás od osudového 7. srpna. Něco se může odehrát na pravici, něčím může situaci znejasnit vláda…
Jistotou tak je pouze sílící tendence sociálních demokratů kráčet směrem na východ, aniž by se přitom museli unavovat zajímavějšími intelektuálními výkony.