POLITIKA: ČSSD pojí s KSČM touha po moci
Tato strategie má dále podlamovat vůli české populace negovat ve své většině komunisty jako něco vrcholně politicky neslušného. Ve skutečnosti však jde o zcela jiný a mnohem zásadnější problém. Samotná ČSSD je dnes svou praktickou každodenní politikou tím největším nebezpečím pro českou demokracii.
Poté, co ČSSD porazila v podzimních krajských volbách na hlavu ODS, ujala se vlády nad kraji způsobem, který věrně kopíruje husákovskou normalizaci. Na krajských úřadech od chvíle převzetí moci sociální demokracií probíhají hluboké personální čistky až do úrovně nejnižších vedoucích. Neděje se tak jenom ve vyhlášeném Středočeském kraji, kde Rath šíří otevřeně zastrašující politiku vůči každému, kdo by se snad jen omylem vyskytl na stejném místě jako někdo z ODS. Podobně se chovají i na první pohled poněkud umírněnější hejtmani z ČSSD. Normalizace v podání ČSSD na krajských úřadech je sice formálně zaštítěna požadavky na odbornost, hlavním doporučujícím kritériem pro uchazeče je loajalita či přímo spolupráce s ČSSD. Dobře informované zdroje tak hovoří o bezprecedentní politické šikaně krajských úředníků, každodenním zastrašování a vyřizování si účtů.
Neúcta k právu a zákonům, která je tak typická pro vymýšlení fint jak svým voličům dopřát luxus úplatku ve formě hrazení poplatků v krajských nemocničních zařízeních, je pouhou špičkou ledovce. Že se jedná skutečně o politickou korupci, je zřejmé i z toho, že ty stejné dobře informované zdroje (které bohužel nelze jmenovat proto, že by se mohly stát zdrojem perzekuce ze strany vedení krajských úřadů) hovoří o tom, že hrazení poplatků z krajské kasy využívá asi 30-40% pacientů krajských nemocnic a asi 50% pacientů v lékárnách. Zřetelná politická korupce, v níž se využívají peníze všech daňových poplatníků k hrazení zákonem stanovených částek pro voliče ČSSD a KSČM, má tak v těchto číslech značnou oporu.
Vrcholní politici ČSSD už nezakrývají snahu o změnu geopolitické orientace Česka. Primární otázkou, kterou budou muset voliči v podzimních předčasných volbách vyřešit, tedy není případná spolupráce KSČM s ČSSD. Ta již řadu let perfektně funguje na mnoha místech a teď už i na krajské úrovni. Tou hlavní otázkou je, zda dnešnímu vedení ČSSD volby umožní provést normalizaci i v nejvyšším patře české politiky. K této přeměně ČSSD ani komunisty nepotřebuje. Vystačí si se svými bývalými bolševickými kádry z let husákovské normalizace. Pokud Sobotka hovoří o karanténě KSČM, která už neznamená nebezpečí recidivy, nelze přehlížet, že ČSSD samotná znamená pro státní aparát to největší nebezpečí. Rudá nebo oranžová knížka je jen variantou stejného způsobu politického myšlení. Komunisté proto už dávno nejsou tou hlavní silou usilující o revizi polistopadových poměrů v našem státě. Je zřejmé, že ve spojení ČSSD a KSČM se toto nebezpečí výrazně zvyšuje, neboť politika je jak Paroubkem, tak Filipem vnímána jako boj, v němž poražený ztrácí veškerá práva. Je jenom na nás, zda dáme české levici prostor k realizaci jejích strategických záměrů.
Nezbývá mi na konec této úvahy než vyjádřit své poděkování člověku, kterého jsem dlouho považoval jen za výjimečně schopného a brilantního řečníka, a sice Miloši Zemanovi. Jeho negativní postoj k vyslovení nedůvěry vládě v době našeho předsednictví Radě Evropy je o to cennější, že by mohl být motivem pro důkladné přemýšlení u těch, kteří mají tak rádi „sociální politiku“. Jak ukazuji výše, tato politika může být velmi asociální a korumpující. Děkuji Vám, pane Zemane!
