Mnozí tvrdí, že Bohuslav Sobotka má slabý mandát, vždyť porazil Michala Haška, který se pak stal prvním místopředsedou, velmi těsně. Jenže kdyby kandidoval sám a získal devětadevadesát procent, byl by za autoritáře. Také se říká, že bude slabý lídr. V Lidovém domě se střídají vůdci silnější a slabší a nyní dozrál čas pro druhou alternativu. Leč pravomoci předsedy ČSSD nejsou malé a vždy záleží, jak s nimi nakládá.

Sobotkovi navíc kryje záda drtivá většina nejužšího grémia, jež se dívá na svět podobnýma očima. Nemluvě o tom, že delegáti klíčového sjezdu ČSSD velmi usilovně tlačili na to, aby dělení na „sobotkovce“ a „haškovce“ zvolením nového vedení skončilo.

Převážila rovněž poptávka po překonání regionálních kšeftů a po nových tvářích. Proto místopředsednické posty hladce připadly Jiřímu Dienstbierovi a Marii Benešové. Další místopředseda, Martin Starec, se osvědčil coby šéf kontrolní komise, a zapomenuto nebylo ani na zkušené parlamentní harcovníky, Lubomíra Zaorálka a Zdeňka Škromacha.

Ještě zajímavější je trend, který naznačily předešlé měsíce a na nějž sjezd navázal. Bohuslav Sobotka otevřel ČSSD kontaktům s občanskými iniciativami, jako je ProAlt, Alternativa zdola apod. To je důležité v okamžiku, kdy vidíme, že veřejnost je v mnoha ohledech mnohem radikálněji naladěná než usedlí sociálně demokratičtí politici. Zásadní pak je propojení ČSSD s vlivnými levicovými intelektuály – Janem Kellerem, Václavem Bělohradským, Jiřím Pehe, Pavlem Baršou a dalšími.

Také díky této činorodosti mohla sociální demokracie na sjezdu přijmout ideová východiska pro přípravu střednědobého programu. V nich varuje před ohrožením demokracie a sociálního státu. Stále častěji jsme totiž svědky toho, že klíčová rozhodnutí mají pod palcem nikoli volení politici, ale nejrůznější finanční skupiny či ratingové agentury. Jejich zájmem je postupná privatizace veřejných služeb, státu a koneckonců i politických stran. Proto též v partajích bují klientelismus a velrybářství. ČSSD není výjimkou.

Sjezd oranžových bohužel nepřijal úpravy stanov, které měly například zavést tzv. čekatelské lhůty pro nové členy. Tím důslednější bude muset sociální demokracie být při řešení jednotlivých případů. Další otazník visí nad schopností ČSSD vypořádat se s aférami s korupční pachutí, které se dotýkají některých hejtmanů.

Zmiňme ještě dva oříšky, které musí sociální demokracie rozlousknout. První se týká míry opozičnosti její celostátní politiky. Zatím má vládní koalice tendenci opozici přehlížet a reformy a škrty prosazovat silou. Pokud by ale změnila taktiku a přizvala opoziční strany k jednacímu stolu, neměla by to být ČSSD, komu zůstane v ruce Černý Petr neochoty diskutovat. Ruku v ruce s tím musí jít srozumitelné návrhy, jak by ožehavé – zejména ekonomické a sociální - problémy země řešila demokratická levice.

Sociální demokracie musí také zapracovat na svém koaličním potenciálu. Spoléhat se získání nadpoloviční většiny mandátů nebo na tiché partnerství s komunisty nestačí. A má-li ČSSD vůli orientovat se na spolupráci s momentálně mimo Sněmovnu stojícími lidovci a zelenými, neměla by zůstávat jen u proklamací. Nic jí nebrání navrhnout vznik mezipartajních odborných týmů nebo probírat s KDU-ČSL a SZ vznikající legislativní normy.

Otevřená, přátelská, neagresivní. A také vážící slova a sliby. Taková se jeví ČSSD vzor 2011. To ale k volebnímu úspěchu nemusí stačit. Nároky rozčarovaných občanů na politiky rostou. Nepodaří-li se ČSSD obnovit jejich důvěru v demokratickou politiku - věcnou a srozumitelně prezentovanou – bude muset o místo na slunci urputně zápolit s populisty a extrémisty, kteří se s ničím nemažou.

Psáno pro server Naši politici