Kdybychom měli usuzovat pouze podle míry rozladěnosti stranických lídrů po vyhlášení výsledků evropských voleb, museli bychom mít za hlavního poraženého Andreje Babiše.

Hnutí ANO skončilo sice na pásce s náskokem první, ale to především kvůli rozdrobenosti pravicové opozice. Dušičky dokáže lákat na Babišovu hyperaktivní osobnost, ale hůře už mu jde práce s tématy, což je v tomto typu voleb důležité. To má ANO, které se v posledních letech opírá převážně o levicový elektorát, společné se sociální demokracií i komunisty.

Levicovému voliči na složení Evropského parlamentu příliš nezáleží. Na to je mu toto těleso příliš vzdálené. Soustředí se na hmatatelnější priority. Ačkoliv od euroskeptiků co chvíli slýcháme, že evropská integrace je levicový projekt, levicové strany v České republice nedokáží svým sympatizantům vysvětlit, proč je důležité se o EU zajímat.

Dlouhodobě podceňují rozebírání evropských témat, a když už se do něj pustí, tak zpravidla občany utvrzují v dojmu, že se v Bruselu co chvíli něco plichtí proti nám – jako třeba migrační kvóty nebo směrnice o zbraních.

Voliči k Evropské unii kritičtí pak nevěří tomu, že bychom mohli něco se svými 21 mandáty změnit. A ti, co naopak integraci fandí, zpravidla jde o lidi mladší, vzdělanější a z měst, zase nemají pocit, že by byli s levicí na jedné lodi.

Z této pasti se částečně pokusila utéct KSČM. Na kandidátní listinu naskládala řadu mladých lidí a pokusila se vsadit ne na brblání, nýbrž na příslib aktivně iniciované změny. Možná právě díky tomu utrhla aspoň jedno jediné křeslo.

O tom, že mohlo být ještě hůř, svědčí osud vládní sociální demokracie, která poprvé v europarlamentních lavicích nezasedne. Přitom do kampaně vznesla silné téma, jehož se pak dokonce ujala i konkurence – dvojí kvalitu potravin. Navíc měla solidní kandidáty, za nimiž jsou z minulosti výsledky.

Jenže voličům jména Pavla Poce a Olgy Sehnalové nic moc neříkají. Evropská agenda je zde upozaďovaná a předvolební kampaň byla příliš krátká na to, aby dokázala přitáhnout jak k nim, tak k jejich poselství.

ČSSD opět doplatila na svoji nedůslednost. V očích těch, kteří v ní kdysi spatřovali svoji stěžejní zastánkyni, dnes není ani ryba, ani rak. Byť se v posledních měsících naučila nastolovat výrazně sociální agendu, v rámci vnitrokoaliční přetahované mají navrch babišovci. Vládou projde jen to, na co kývnou. A kývnou pouze na to, co pak sami dokáží voličům prezentovat jako svoji zásluhu.

Voličské jádro ČSSD se smršťuje. Ta část vlažnějších voličů, co se nechají utáhnout na vařené nudli, odchází k ANO, a ta, kterou lze nazvat levicovými liberály, koketuje s Piráty a dalšími středovými stranami. Cítí u nich silnější zájem o silnou integrovanou Evropu a její konkrétní společné politiky, ale vyhovují jí také coby kritici Andreje Babiše a jeho propojování politické, ekonomické a mediální moci.

Sociální demokracie působí dojmem, že je trochu pro evropskou integraci a trochu proti ní, trochu pro Babiše a trochu proti němu, prostě ve všem razí haškovský „mírný pokrok v mezích zákona“, což dnes pro ulovení hlasů nestačí.

Doba přeje stranám odvážným a vyprofilovaným, rázně se vrhajícím do politických soubojů. Jakkoliv jsou evropské volby specifické, pokud ČSSD nezmění svůj přístup, může ji potkat zklamání i v kláních, v nichž si tradičně věří nejvíc – například za rok o krajská zastupitelstva.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)