Je-li něco po víkendovém sjezdu ČSSD jisté, pak to, že strana stojí před závažným rozhodnutím – zda se stát moderní, otevřenou sociálně demokratickou stranou, nebo zůstat v tradici původní socialistické strany hájící především nemajetné vrstvy. Je tak ve stejné situaci jako ODS, kde spolu na kongresu bojovaly vize pragmatické a ideologické orientace strany a nelze říci, že spor je zcela vyřešen.

Paroubek se vrací na staré pozice
Politolog Lubomír Kopeček na semináři CEVRO Institutu minulé pondělí uvedl za jeden z trendů, provázející stranu od přelomu let 2001/2002, ideologickou a politickou pružnost. Za jeden z konkrétních projevů této flexibility označil i lavírování Jiřího Paroubka. Někdejší ústřední tajemník strany na zlomovém sjezdu sociálních demokratů v roce 1993 v Hradci Králové prosazoval posun strany do středu politického spektra a negativně hodnotil příliv osob s komunistickou minulostí. Čili opak toho, s čím nakonec na sjezdu zvítězil Miloš Zeman a co straně v dalších letech přineslo strmý vzrůst.
V roce 2005, kdy se dostal do čela ČSSD, Paroubek vyhodnotil kritickou situaci a pragmaticky své postoje změnil – přilákal ke spolupráci KSČM a radikální levicovou rétorikou se negativně vymezoval vůči opozici. Stranu vytáhl takřka k volebnímu vítězství.
S opadnutím povolebních vášní a ustavení vlády se vrátil na své staré pozice. I nyní hovoří o potřebě modernizace, posunu do středu a oproštění od KSČM. Ukázalo se však, že se svým konceptem to nebude mít vůbec jednoduché a je otázka, zda po dvojnásobném úspěchu ideologického proudu se mu to někdy podaří.

Povolební nálada zůstala
Především – u řady sociálních demokratů vyvolal Jiří Paroubek vyhrocenou volební kampaní tradicionalistické myšlení a posílil levicovou identitu. ODS jako nepřítel a komunisté jako nejbližší spojenec působili logicky. Jen krátce po volbách přicházet s diametrálně odlišnou rétorikou, která toto uspořádání popírá a nabízí pravostředové vládě „umělé dýchání“, nemusí mít příliš šancí na úspěch.
Podobně jsou snahy o změnu vnímány i u těch, které by Paroubek v budoucnu rád oslovil. Svým povolebním projevem, ochotou ke spolupráci s komunisty i rolí proponenta násilného potlačování mládežnických akcí si v řadách liberálně smýšlejících, zejména mladých voličů, nadělal spoustu nepřátel a jen těžce bude znovu dokazovat, že on to tak vlastně nemyslel.
Na druhou stranu nelze Paroubkovi upřít, že modernizaci ČSSD potřebuje jako sůl. Demokratický centralismus a řada zkostnatělých postupů jsou pro úspěch v dynamicky se vyvíjející politické soutěži spíše brzdou než dynamizujícím pohonem. Ukázalo se však, že řada delegátů víkendového sjezdu není na tyto změny zdaleka připravena a spíše než na proměně strany jí záleží na udržení vlastních pozic.

ČSSD zůstává nalevo. Zatím.
Výsledkem pro stranický systém je, že ČSSD zůstává stále nalevo. Situaci však nelze Jiřímu Paroubkovi závidět. V souboji s KSČM je ve schizofrenní situaci – musí respektovat její neobvykle silné postavení a bojovat o levicové voliče, na druhou stranu je nucen reflektovat situaci neudržitelnosti sociálního státu a zhoršujícího se stavu veřejných financí. K tomu, aby změny ve straně mohl hodnověrně prosadit, musí o jejich smysluplnosti přesvědčit členskou základnu. Zatím se mu to nepodařilo. O budoucím úspěchu rozhodne až ortel voličstva a jeho vyjádření, zda si podobnou změnu přeje. Třeba již v nejbližších krajských volbách.

výkonný redaktor CEVRO Revue