ČSSD nakonec přece jen usoudila, že nestačí pouze kritizovat zločinné duo Nečas–Kalousek, ale že bude muset představit národu svoji alternativu reformám. Základní kontury představ o té důchodové jsou následující: ČSSD vehementně odmítá zavedení druhého pilíře, pokud budou odvádět tři procenta z prvního, průběžně financovaného pilíře a vzniklý transformační deficit se bude financovat sjednocením daně z přidané hodnoty.

Pokud jde o první pilíř, je dobrou zprávou, že jeho rostoucí deficity dané demografií nechce Lidový dům srovnávat masivním navyšováním sazeb sociálních odvodů a hodlá ponechat stropy na čtyřnásobku průměrné mzdy. Zachováním stropů fakticky připouští, že unikátní česká kombinace velmi vysokého odvodového zatížení a zároveň velmi nízkého náhradového procenta pro nadprůměrně vydělávající přispěvatele je vůči nim nespravedlivá. Není seriózní to připustit, a zároveň podlézat „většině“, které podle ČSSD takto nastavený systém vyhovuje, a ještě mlhu v hlavě zahušťovat tvrzením, že demografie není hlavní bolestí českého penzijního systému. Vydávat za hlavní problém skutečnost, že Polsko nebo Maďarsko dávají na důchody o dost vyšší procento HDP než Česko, je čirá demagogie, pokud ČSSD zároveň nezdůrazní, že je to především proto, že Poláci ani Maďaři neberou tak na hůl lépe vydělávající sociální vrstvy.

ČSSD by si měla vybrat, co vlastně chce: plnou ekvivalenci v prvním pilíři, nebo solidaritu s chudými, která je v českém systému nesrovnatelně vyšší než v maďarském nebo polském. Zároveň by měla říct, že plně ekvivalentní systém by byl mnohem dražší, a hlavně navrhnout, jak takto vzniklý mamutí schodek penzijního systému financovat.

Tím, že ČSSD odmítá druhý pilíř, sice nevyrábí „transformační náklady“ související s jeho zavedením, ale tak jako tak musí nabídnout řešení rostoucího deficitu v prvním pilíři. O to více, že chce zvýšit poměr průměrného důchodu k průměrné mzdě, a naopak nechce nyní rozhodnout o nepopulárním prodlužováním důchodového věku za hranici 65 let.

Čistě kosmetickým řešením je nápad vyčlenit z prvního pilíře vdovské, sirotčí a invalidní důchody, čímž se jen přesunují výdaje z jedné kolonky do druhé. ČSSD sice hovoří o „Fondu budoucnosti“, ovšem naplnit jej bude problém, když neprokazuje žádné nadšení pro privatizaci a na dividendové toky ze státních a polostátních firem je v rozpočtu už dávno řada jiných čekatelů.

Kouzelným šémem se má stát formulace „daňový mix“. A teď to začíná být opravdu zajímavé, protože součástí onoho mixu nemá být sjednocení sazeb DPH. Pokud se ovšem zbavíte nejvydatnějšího zdroje daňových výnosů, je už výběr omezený. Co vám zůstane? Daně z příjmů, zdanění hazardu a jeho zapojení do státního rozpočtu a majetkové daně. Majetkové daně jsou vždy a všude příjmem místních rozpočtů, takže jsme u toho hazardu, což zas tak bezedná studna není. Zkraťme to. ČSSD bude zvyšovat příjmové daně. U fyzických osob nezíská zavedením druhého pásma, řekněme 30 procent, pro „milionáře“ žádné velké obnosy. Kdo chce podstatnější miliardy, nemůže obejít střední třídu zaměstnanců, a tím si je zároveň dokonale odcizit. Totéž platí pro OSVČ. Ve skutečnosti tedy sociální demokracii nezbývá než se vypravit s nůžkami na stříhání korporátních oveček. „Normální“ firmy v průmyslu či obchodě příliš zlobit zvýšením daňové sazby nemůže a jeden či dva procentní body oproti dnešním 19 procentům příjmy rozpočtu nevytrhnou. Cokoli víc by byl negativní signál pro zahraniční investory. Moje sázka je na pokus ČSSD o zavedení separátní a dosti vysoké sazby daně z příjmů právnických osob podnikajících v síťových odvětvích a ve finančním sektoru.

Je hezké, že se Lidový dům ptá, jaký důchod k předchozímu příjmu by se české veřejnosti asi tak líbil. Hezké, ale velmi dvojsečné: nějaký kverulant by mohl hledat tak dlouho, až by našel Island, kde je pro lidi s polovinou průměrného příjmu hrubý náhradový poměr 144,9 procenta, medián 109,1, a i ten průměr dosáhne na 96,9 procenta. Ignorantovi nevysvětlíte, že Island má třípilířový penzijní systém s velmi malým podílem prvního průběžného veřejného pilíře. Bude mu úplně jedno, že se tam penze daní nebo že průměrný muž odchází do důchodu ve více než 67 letech. A už vůbec nebude vnímat, že islandská demografie je nesrovnatelně příznivější než česká. Bylo řečeno již velmi dávno, že „ignorance je nocí mysli, jen bez měsíce a hvězd“, ale to platí stejně tak pro otázky jako pro odpovědi. Tak tedy o hodně víc korektních finančních propočtů a trochu méně sugestivních otázek a selektivní práce s daty, prosím.

Týdeník EURO 26/2011, 20.6.2011